Na Káťu nezapomenu

15. prosinec 2015 | 17.48 |

Doufám, že na Káťu nikdy nezapomenu. Je jedna z mnoha osob, kterou jsem již léta letoucí neviděla a velmi mě to mrzí. 

nezapomenu

Je dosti pravděpodobné, že jsem si ji v hlavě zidealizovala, přeci jen, bylo mi tehdy 9, možná 10 let. Mým životem proplula velká spousta lidí, co zanechala nějakou stopu. Občas se mi jejich stopa v hlavě vrátí v podobě nějakého útržkovitého filmu, nebo obrazu a já si tiše zavzpomínám. 

Káťa byla holka, slečna, umělkyně, prostě baba, co nás vedla na dramatickém kroužku. Já, a pár dalších dětí, jsme ji měly moc rády. Ona byla prostě ona. Byla taková, jaká prostě byla. Na nic si nehrála. Byla vyučená švadlena, a tak na sobě nosila zásadně jen sukně, co si sama ušila. Takové černé sukně nad kolena, z různých tipů látky, s barevnými knoflíky, s velikými puntíky, nebo do zvonu. A vůbec, chodila v takovém zvláštním oblečení, jaké nosí jen umělci, co milují přírodu.

Přírodu a umění milovala moc. Pamatuji si, že ráda seděla v trávě, ráda malovala. Malovala takové zvláštní věci, stínohry, náčrty tváří, různé inkoustové skvrny, otisky kousků záclon a šrafované obrázky křídou, dělala keramiku. Patřila k ní vůně tabáku, když na někoho mluvila z blízkosti, byl z ní cítit. Nic otravného, prostě vůně tabáku.

Byla docela vysoká, měla ploché břicho a dlouhé prsty, studené dlaně a velké rty. Vlasy nosila vždy jinak. Dlouhé, krátké, hnědé, černé, zrzavé, rudé... V jeden čas přišla se šátkem na hlavě. Pod šátkem měla jen holou hlavu. Museli jí oholit celou hlavu. Měla nádor na mozku. Potom jí narostl krátký ježeček, měla takové zvláštně hnědé vlasy, krátké jako jehličky. Šátek si už nedávala. Na čele měla zvláštní důlek, který si moc dobře pamatuji. 

Vždycky měla veliké zuby a hrozně moc široký úsměv. A smála se i očima. A měla ráda děti, což děti vycítí. Instinktivně jdou ke člověku, který má dětské srdce, a to ona měla. Dělali jsme různé voloviny, chodili jsme po městě a zapisovali si rozhovory kolemjdoucích lidí a potom si je četli (tehdy jsem ulovila takový ten klasický rozhovor dvou žen v samoobsluze, jak ten jejich starej jenom žere a válí se na gauči a čumí na bednu...), vždycky přinesla nějakou knížku, nebo vytisknuté scénáře, nebo jsme hráli nějakou hru, dostali jsme různé role, nebo jsme po sobě malovali očními stíny. Kreslili jsme si kulisy a hráli divadlo na zapadnutém dvorku ateliéru a všem se to ohromně líbilo. Chodili jsme po ulicích a hledali jsme kulaté věci, co vypadají jako koloseum. Fantazírovali jsme a hráli jsme si, co jsme chtěli. 

Hodně se usmívala. Ale potom nepřišla. A potom znovu a znovu nepřišla a dlouho se neukázala. A potom se objevila. Na hlavě měla zase ten šátek a pod ním jenom holou hlavu. 

A potom jsme ji neviděli. 

Prý se vdala. A prý byla těhotná. Já jen doufám, že je zdravá, že je šťastná a pořád maluje a pořád má ráda přírodu. A snad má v životě štěstí, protože spousta hodných lidí na tomto světě má pekelnou smůlu. Nevím proč. Ale je to tak. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Na Káťu nezapomenu sayonara 15. 12. 2015 - 19:22
RE(2x): Na Káťu nezapomenu hroznetajne 16. 12. 2015 - 19:05
RE: Na Káťu nezapomenu zo 16. 12. 2015 - 19:25
RE(2x): Na Káťu nezapomenu hroznetajne 17. 12. 2015 - 12:24
RE: Na Káťu nezapomenu tlapka 17. 12. 2015 - 10:53
RE(2x): Na Káťu nezapomenu hroznetajne 17. 12. 2015 - 12:25