Hroznetajne | Scénář k telenovele

Potkáte svého bývalého přítele, či přítelkyni s někým jiným. Co cítíte? Ano, Casanova, který mi osahával prsa (ale vy si vzpomín/...) se zjevil za rohem s malou roztomilou blondýnečkou.

Na zádech nesla roztomilý batůžek, měla roztomilou sukýnku (ty on měl vždycky rád), měla rovné blonďaté (roztomilé) vlásky, roztomile se usmívala, byla roztomile malinká a roztomile krásná. Nevím, proč mě to vyvedlo z klidu, proč mě to tak rozhodilo. Zjevil se na chodníku v mém rodném městě, s naprosto cizí holkou (očividně si jí odněkud přivezl), ale proč mě to vykolejilo? Ona byla chodící opak mě. Já jsem taky sice menší, ale mám hnědé kudrnaté vlasy jak hřívu a vůbec, nejsem takový roztomilý, květinkami vonící, chodící polštářek. Já vím, záleží na tom, co má holka uvnitř (že, Mečoune???), ale takový on rozhodně není. Čumí holkám na nohy a ještě raději na ně sahá. Nelituji toho, že mezi námi není vztah, ale...

Nemyslím si, že tu někoho budou zajímat "vztahovky", v podstatě bych jen krátce řekla, že nikdy nikdo z nás dvou neřekl, že spolu chodíme. Nikdy nikdo z nás dvou neřekl, že by jsme někdy eventuálně mohli. Naše cesty se rozešly, každý šel tou svou (fuj, takové klišé, jdu zvracet). V tom případě mám v sobě takový pocit neukončení. A asi proto mě jeho nová dívka tak překvapila (všimli jste si, jak hezky jsem tu o ní mluvila?). Nemůžu si dovolit ani tvrdit, že jsem byla zamilovaná. Myslím, že nebyla. Můžete se zamilovat do někoho, koho znáte už 15 let?
Rada do života? Julinko, nikdy umělce. Nikdy. Nikdy umělce. Nikdy. Ruce pryč od všech zasněných skladatelů, klavíristů s dlouhými prsty, trumpetistů s cigaretou, usměvavých hobojistů, bubeníků s culíkem, dirigentů s motýlkem. Pryč s nimi.

Ne, neměla jsem nikdy tolik kluků, co blázníte? Jsem počestná dívka s dobrým vychováním. Mečoune, chtěla jsem Ti jen říct, že pocit, že nikoho nemám beru jako svou menší prohru, sedí ve mě takový ten hlodavý pocit, že něco není správně. Všichni kolem nás jsou TAK zamilovaní, že? (nezlob se na mě, že jsem Tě tu bez dovolení zmínila, ale večer jsem si pročítala pár tvých článků a dnes jsem z toho ve zvláštním rozpoložení) Vím, že můj princ na bílém koni (koně moc nemusím, raději králíky, ale představte si chlapa v brnění na králíkovi, že jo) někde osedlává svého oře a už se nemůže dočkat, až si přijede pro svou princeznu (tak tohle nikdy nebyla moje představa, ale co už, říká se to tak, ne?) Říkám si stále, to počká, ještě mám čas, když se mě babička ptá na kluky (ach ty babičky, že?), odpovím vždy stejně a nejen babičce: "Nemám čas, musím se učit". Pravda je, že na ně nemám čas, ale klidně bych si udělala (to s učením nebudu komentovat) . Ale nikde nikdo. Nehrotím to tedy, hrocení odkládám na později (ne na dobu neurčitou, ale plánuji začít s vyšilováním asi tak za 2 roky). Můj humor mě stále neopouští, takže to se mnou asi nebude ještě tak zlé.

_{Mockrát Vám děkuji za krásné, vtipné komentáře u minulého článku, neskutečně mě pobavily, jste moc fajnový lidi :-)}

3. dubna 2015