Můj princ

Mého prince na bílém koni (nebo na králíkovi, ale to už tady jednou bylo...) nechme stranou. Já má na mysli úplně jiného prince. Ale toho taky moc miluji, tak ono to bude fuk.

Ani nevím, kdy začalo moje pobláznění do Malého prince, ale jedno vím jistě, jednou jsem ho přečetla, hrozně moc u toho plakala a od té doby má u mě v srdci své místečko. Baobaby, ochočená (neochočená?) liška, pyšná růže, pijan, král, letec, ti všichni jsou jakýmisi symboly, které dohromady tvoří nejkrásnější příběh 20. století. 

K narozkám jsem dostala lístky na představení Malý princ na Nové scéně Národního divadla (ano, je to ta budova co vypadá jako obrovský skleník). Divadlo uvnitř je neskutečně honosné, interiéry jsou obložené drahým zeleným mramorem, vše vypadalo velice luxusně. Sál (hlediště a jeviště) už byl docela obyčejný, nicméně na slavných protrhaných kožených sedačkách se sedělo pohodlně. Celou tu podívanou jsem mohla sledovat z druhé řady! Konkrétně se jednalo o 7. reprízu. 

Asi takhle blízko. 

Režie se ujal  Vladimír Morávek. Jméno Vám asi  nic neříká, ale stačí, když řeknu, že byl schopen zrežírovat představení venku na ulici, kde herci hráli na střechách budov, a hned budete asi tak vědět, co je to za podivína. 

Představení se ujalo divadlo Laterna magika a tomuto typu představení se říká POLYEKRAN. Činohra, tanec, zpěv a audiovizuální efekty dohromady. Nic podobné jsem v životě neviděla. Vyhrkly mi slzy hned v první minutě a to prosím nejsem dojímací typ. Už při vstupu do sálu jsem si přišla jako v jiném světě. Pódium bylo po stranách rozšířeno a zasahovalo do hlediště, herci a tanečníci tak vybíhali i do hledištní linie. 

Zde je vidět poloha jeviště a jeho následné rozšíření. Divadlo tak ztratilo veškeré hranice.

Když jsem vešla do sálu, vzduchem se nesly zvuky tikajících hodin a jako v ozvěně se ozývalo slovo "Sen, sen, sen,...", byla tak nastolena atmosféra, aniž by ještě začalo představení.

Na podiu stál hologram malého prince, který se hýbal a mluvil. Na jevišti byla vytvořená poušť, ohromný spadlý baobab, vrak letadla, výbava pilota byla také krásně vidět, jednotlivé detaily jako kanistr na benzín, nádoba  na vodu, truhlice, knihy, plechové hrníčky, letecká vysílačka, to všechno leželo poházené po zemi. Na stěny jeviště se promítaly obrazy, surrealistické výjevy a symboly, každou chvílí se po plátnech proběhl hořící kůň, liška, rozkvétaly růže, létali ptáci, vše bylo dplněno snovou hudbou, skupinou tanečníků a úžasnými kostýmy. Vyvrcholení celé hry byl jeden obrovský dadaistický mumraj, kde jeden mluvil přes druhého, do toho zpívala operní zpěvačka a tím mumrajem slov a zvuků se neslo heslo: "Jsi zodpovědný za to, cos k sobě připoutal."

Pilota velice emotivně zahrál Petr Batěk. 

Neskutečně moc se mi chtělo plakat, jakmile malý princ pronesl větu: "Buďme přátelé, jsem tak sám". Hlavní roli malého price hráli dva chlapci, kteří byli na jevišti současně. Jeden mluvil česky, pronášel slavné repliky, cestoval po planetách a tvořil onen příběh (absolutně nechápu, jak se to všechno mohl naučit, každopádně byl velice roztomilý a talentovaný) , druhý princ byl jeho alter ego, mluvil francouzsky a byl jakousi podobou Malého prince ve starší verzi. Všechny kostýmy byly dělané přesně podle ilustrací Exupéryho, takže jsem měla ten pocit, jako by kniha ožívala, jako by příběh dostával hmotu, hmatatelnou podstatu. Úplně nejvíce mě okouzlily jejich šály, které byly zřejmě něčím vyztužené, protože neustále vlály ve vzduchu. 

Princovo alter ego s sebou vodilo loutku, která byla promítána i na plátno.  (Chudák, byl asi unavený, ke konci představení si nenápadně zívnul :-))

Obyvatele planet pak hrál jeden jediný herec, který se oblékal do různých kostýmů. Dokázal tak zahrát lampáře, businessmana i krále dohromady a všichni z celého příběhu vyšli komicky i žalostně zároveň, stejně jako v knize. Když hrál pijana, přivezl na podium obrovskou lahev v nadživotní velikosti. 

Zde zrovna v roli domýšlivce. Ty tři obličeje nad sebou nemají chybu. 

Snad to jediné, co mě zklamalo, bylo ono závěrečné vyvrcholení příběhu, které má skončit (pozor, spoiler!) uštknutím malého prince hadem. To režisér malinko podcenil, žádná umírající scéna se nekonala, postava prince prostě zmizela a na plátno se promítlo, jak princ letí v nebeském spřežení racků, na scéně se objevil had, který se mlsně olizoval. I tak mi ukápla slza.

Úžasný hadí kostým, hercovy "hadí" pohyby byly taky skvělé, chtěla jsem ho vzteky zardousit, úplně jsem mu tu úlisnost věřila. 

Ještě mě malinko zklamala liška, která zde měla jakousi podobu maminky, hrála ji Jaroslava Pokorná v černých šatech, ony slavné repliky "Co znamená ochočit" nebo "Znám jednu květinu, asi si mě ochočila..." se tak nekonaly, protože liška v podstatě nemluvila, její hlas se chvílemi nesl zezadu sálem jako hlas vypravěčky (snad maminky, co dětem předčítá onen slavný příběh). Herečka tak hrála hlavně očima a to jediné, co ji dělalo liškou, byl ohromný rezavý ocas. A ještě jednu věc musím vytknout, byla tam narážka na Zemana. Nejsem naším prezidentem nadšená, ale do tohoto příběhu to podle mě vůbec nepatřilo. 

Liška.

Na internetu jsem četla více méně jen špatné ohlasy a velkou kritiku. Jenomže pro mě to byl tak neskutečně emotivní a citový zážitek, že si sama kvůli sobě netroufám tvrdit, že by to byl děs a běs. Chápu, není to pro každého. Ale pro milovníky tajemna, symboliky, malinko modernějšího pojetí divadla a obecně kultury jako takové, to bude podívaná se vším všudy. Představení je prý vhodné i pro děti, ale podle mě by je to mohlo trochu děsit, některé pasáže budou jistě pro děti nesrozumitelné. Ale jistý přesah, který do "pohádky" schoval Exupéry, se podle mě povedlo přenést i na prkna Nové scény. Děti odcházely s pocitem, že viděly dojemný příběh malého prince. Dospělí si odnesli o kus víc. Vždyť víte, co myslím. 

Obrázky převzaty z webu Národního divadla. 

Mám na Vás malou otázku, brečeli jste někdy v divadle (či kině) dojetím? Viděli jste někdy představení, které Vám zůstalo v srdci dodnes? :-)