Jsem na roztrhání.

11. červen 2016 | 10.00 |

Doslova a do písmene. Během jednoho týdne musím sjezdit všechny kouty naší republiky, tiše si nadávám, že jsem to s těmi přihláškami trochu přepískla. 

1. PŘIJÍMAČKY

Dělám jich asi 6. A je to fakt záhul. Už nejsem nervózní, asi jsem si to všechno vybrala u maturity, protože teď mám takový až laxní přístup. Což mě samozřejmě štve, ale já se nedokážu vystresovat. Prostě toho mám tolik, že na strach z testů už není místo. Z jedné školy mi už přišly výsledky. Samozřejmě, že jsem to neudělala. Byl to dvouobor na pedagogickou fakultu. Z českého jazyka jsem se umístila na 3. místě. Ano, je to krásné. Ale testy z angličtiny jsem prosrala. Totálně. Takže si můžu políbit. A fakt mě to štve, protože jsem se do toho města a do té školy úplně zamilovala. A takhle jsem to podělala. První zklamání je za mnou. Přišly mi taky výsledky z OSP na Karlovce, postupuji do druhého kola na ústní pohovor. Děsím se toho jako čert kříže. Prosímpěkně, řekněte mi někdo, že se mě budou ptát na moje koníčky a na moje oblíbené jídlo a oblíbenou barvu, že jo? ŽE JO?!

namesti02

2. BRIGÁDA

No, do toho všeho mě pobláznila jedna známá, že jim na vesnické škole vypadla jedna učiteka (jezdí pravidelně každý červen na nějaký ozdravný pobyt se svými dětmi), takže potřebuje někoho, kdo by za ní vzal angličtiny, přírodopisy, vlastivědy a pracovní činnosti. Jo, učím malé děti. To učení jako takové mi vůbec nevadí. Baví mě se na to doma připravovat, vymýšlet všemožné pomůcky, prezentace, obrázková cvičení, testíky, ale ty děti. Jsou prostě, no, až moc malé. Pořád na mě šahají, šahají mi na vlasy, pořád mě objímají, cpou mě bonbóny, pořád se mě na něco ptají... Sklouzla jsem k takovému tomu učitelkovskému třídění dětí na oblíbence a neoblíbence. A strašně se za to stydím, ale je to ve mně nějak zakotvené. Většina dětí mi nevadí, nevadí mi ani ti zlobiví kluci, co se pořád štípají, většina holčiček je milá a roztomilá. Ale je tam jedna, co mi prostě nesedla a já se nemůžu ubránit tomu nemít ji ráda. Moje mamka, jakožto učitelka, je skvělá v tom, že bere VŠECHNY děti takové, jaké jsou. Ale já tu jednu otravku nemůžu vystát. Pronásleduje mě a pokřikuje po mně: "A jaké zaměstnání má váš tatínek? A maminka? A tatínek? A maminka?" a nevycítí, že jí na to nechci odpovídat. Sahá na mě, posledně mě dokonce parodovala, je strašně vlezlá a neodbytná. A já raději mlčím, protože bych jí musela něco odseknout a to nechci.

Ale leze mi na nervy, děsně moc. 

Vzhledem k tomu, že se jedná o malotřídní školu, kde v jedné místnosti sedí prvňáci až páťáci, je to zvláštní, sledovat tu neobvyklou symbiózu. Ale já bych své děti do vesnické školy asi nedala. Co to tak pozoruji, je to strašně zvláštní. V běžné škole si učitelka stoupne před tabuli, zadá práci, všichni dělají to stejné, všichni se v ten daný moment soustředí na svou práci. Během jedné hodiny se zvládně přečíst čllánek v učebnici, vypracovat si něco v pracovním sešitě, popovídat si na dané téma a ještě si chvíli prohlížet nějakou prezentaci. Ale v malotřídce to tak není. Chvatně se zadává práce druhákům, aby mlčeli, zatímco se něco probírá s páťáky. Pokud to nechápou, nedá se nic dělat, rychle si něco čárejte v pracovním sešitu, já teď musím trénovat psaní s prvňáky. Takový chaos. Je to docela vysilující pro učitelku, neustále si něco chystat v pěti různých variantách, v různých levlech obtížnosti. Pff, nic pro mě. S dětmi mě to moc baví, to ano, ale s většími by mě to bavilo asi o něco víc.

aj02

3. PRACUJEME

na zahradě. Doděláváme terasu, takže ve volných chvílích, kdy bych se měla učit na přijímačky, beru do ruky lopatu a prohazuju písek. Já vím, nedokážete si to představit, ale není jiná možnost. Táta zavelí a jde se vybírat kamení, zasypávat štěrk, prohazovat nebo vozit s kolečkem. Možná budeme kopat bazén, ale to ještě není tak jisté. Tátovi se moc nechce, ale s mamkou ho pomalu zpracováváme, protože všichni sousedi už ho mají. Představte si to, je mega pařák, přijíždíte domů a na všech okolních zahradách vidíte cachtající se rodiny, my si zalezeme do baráku a tiše pláčeme. Takže uvidíme. Tohle léto nás toho čeká ještě hrozně moc, ale ten bazén by byl fajn. 

Těšila jsem se na pořádný pomaturitní oddych, ale opak je pravdou. Nevím, kde mi hlava stojí. Do toho všeho jde děda v pondělí na velice rizikovou operaci s břišní aortou, takže do toho všeho se ještě budu bát o dědu. Prostě jsem na roztrhání. 

Jak si "užíváte" červen vy? :-)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Jsem na roztrhání. iva 11. 06. 2016 - 13:15
RE(2x): Jsem na roztrhání. hroznetajne 12. 06. 2016 - 09:57
RE: Jsem na roztrhání. chaostheory®pismenkuje.cz 11. 06. 2016 - 18:03
RE(2x): Jsem na roztrhání. hroznetajne 12. 06. 2016 - 10:03
RE: Jsem na roztrhání. tlapka 12. 06. 2016 - 10:55
RE(2x): Jsem na roztrhání. hroznetajne 13. 06. 2016 - 08:28
RE: Jsem na roztrhání. alienor 12. 06. 2016 - 20:15
RE(2x): Jsem na roztrhání. hroznetajne 13. 06. 2016 - 08:33
RE: Jsem na roztrhání. boudicca 12. 06. 2016 - 22:39
RE(2x): Jsem na roztrhání. hroznetajne 13. 06. 2016 - 08:36
RE: Jsem na roztrhání. zlomenymec 15. 06. 2016 - 23:32
RE(2x): Jsem na roztrhání. hroznetajne 16. 06. 2016 - 14:38
RE(3x): Jsem na roztrhání. zlomenymec 16. 06. 2016 - 21:55
RE(4x): Jsem na roztrhání. hroznetajne 23. 06. 2016 - 19:12
RE: Jsem na roztrhání. zo 15. 07. 2016 - 00:00
RE(2x): Jsem na roztrhání. hroznetajne 15. 07. 2016 - 15:30