Už 14 dní přemýšlím o čem psát. Vždycky jsem si jenom sedla, napsala kostrbatou větu, rychle ji smázla a vztekle zaklapla notebook.
I teď je to takové balancování na hraně. O čem psát? Ale vždyť ono to bude jedno, hlavně, že to bude upřímně. Upřímně? Jsem zklamaná. A to hned několika věcmi zároveň. Minulý týden jsem se cítila jako přejetá parním válcem. Mým odreagováním jsou knihy, ale ani ty nefungují tak, jak bych očekávala. Ale teď už jsem zde a poslušně se hlásím, nabírám tempo, prolamuji klouby na rukou (křupy křupy), od teď už nechci meškat, zlobím se na sebe a je mi líto, že jsem se minulý pátek nevybičovala. Ale nedokázala jsem to, pochopte.Tolik k omluvě.
Ze všech univerzit mi chodí samé odmítavé dopisy. Kdybych věděla, že jsem blbá, flákla bych do stolu, přikryla se peřinou a smířila se s tím, že vysoká není nic pro mě. Ale všechny přijímačky mi utekly o pár bodů. Tady angličtina o 3 body, tady český jazyk o 2 body. Jsem na sebe neskutečně vzteklá. A víte, kde jsem nakonec skončila? Na pohovoru na prvostupňové učitelství. Řeknu vám, bylo to jak druhá maturita. Tříčlenná komise se šťourala v mém seznamu odborné literatury a ptala se mě na názory ohledně školství. Absolutně netuším, co jsem tam zvracela. 13. července mi oznámí výsledek. Jestli tohle nevyjde, tak půjdu do lesa, vyhloubím si díru, střelím se šípem do srdce a rychle se zahrabu. Nehledejte mě.
Kdyby Vám šrotovalo, co tady dělá zrovna TENHLE obraz, vysvětlím jednoduše. Cítím se jako ty hodiny na obrázku. Všechny tři najednou.
Celý červen docházím do vesnické školy a zastupuji tam učitelku angličtiny a prvouky. Budu upřímná, z počátku mi ty děti lezly neskutečně na nervy. Říkáte si: "Julie, máš to v palici recht? Nesnášíš malé děti a chceš studovat učitelku pro první stupeň?" pochopte, byla jsem natěšená, že budu studovat pedagogiku třetího stupně, tohle na mě bylo prostě hrozně malý. Cucají si prsty, sahají na mě, pořád pokřikují, poskakují, ptají se mě na nějaké stupidní otázky. Jednu holčičku jsem nemohl vyloženě vystát. Ale pak jsem si řekla, že to takhle dál nejde, měla bych si doprdele srovnat, co vlastně chci. Pomáhala jsem s tiskem vysvědčení, v jednom šanonu byly vedle katalogových archů i různé papíry dětí. Nálezy z léčeben, rozhodnutí soudů, posudky psychiatrů. Je dost možné, že bych takové papíry neměla nikdy vůbec spatřit (ta ředitelka tam v tom má tak neskutečný bordel, že určitě ani neví, že tam ty papíry jsou) a protože jsem v té ředitelně byla asi dvě hodiny sama, dostatečně jsem si pobrečela.
Co všechno ti dospělí na ty malé dušičky nenakydají. Bylo mi strašně smutno. O malého hubeného Honzíka se už několik let nestará maminka, prostě ji nezajímá, co syn dělá, jak se naučil psát, jak umí pojmenovat všechny řeky ČR, jediný, kdo mu zbyl, je tatínek (který to absolutně nezvládá). Malý Adam má snad všechny vady na světě - od patlavosti přes dyskalkulii až po poruchu pozornosti, rodiče se mu nevěnují, chudák za to ani nemůže. Eliška bydlí v jakési bývalé nádražní budově, maminka je ráda, že může holku do něčeho alespoň obléknout. Malé Karolínce maminka zakázala jakýkoliv styk s tatínkem. Ten tajně chodí do školy a po obědě se snaží svou dceru alespoň zahlédnout, malá holčička je proti němu maminkou úplně zfanatizovaná, bojí se mu podívat do tváře. Více než polovina dětí má rozvedené rodiče, které se handrkují o peníze, kde alespoň jeden z nich se absolutně o dítě nestará, je mu to u řiti.
Tady jsem ouřadovala.
Obrátila jsem. Už celý týden se se mnou všechny děti mazlí, jsou na mě pověšené jak na opičí mámě, nechala jsem se pohltit tím dětským světem, kde jsou úplně jiné starosti. Děti mají úplně jiný pohled na svět, nedělají rozdíly mezi lidmi. Chtějí pohladit, chtějí pochválit, chtějí, abyste je alespoň chvíli poslouchali a smáli se s nimi. Je jedno, že se smějete absolutně stupidním vtipům, stačí, že vidíte, jak se smějí od ucha k uchu. Nelituji je, oni o to nežádají, oni to nechtějí, nepotřebují lítost. Bolí mě srdce za ně. Dělám s nimi neskutčné voloviny, je mi to fuk. Baví mě to s nimi. Původně jsem se chtěla zmínit o tom, jak mě zklamalo vedení té školy, ale rozhodla jsem se to tu moc nerozmazávat, nic s tím nenadělám, tak co to tu řešit.
Chybělo mi to psaní. Ne, že ne.
Tak zase příští pátek, jo?
A dejte mi vědět, jak se máte, stýskalo se mi po Vás! :-)