Dostanu někdy odpověď na alespoň jednu z mých otázek?
Přemýšlí psycholog o svých klientech večer v posteli?
Je homosexualita hříčka přírody, nebo přirozený jev?
Stihne někdo za život přečíst všechny knihy světa?
Jak bych vypadala, kdyby mamka nepoznala tátu?
Co je hluboko, ale opravdu hluboko pod zemí?
Nad čím přemýšlí paní ve výrobně kondomů?
Proč jsou tu ještě komunisté a neonacisté?
Je láska skutečně jen chemickou reakcí?
Jaký je to pocit vrazit si kudlu do srdce?
Spatřil někdy někdo naživo své útroby?
Přežila bych sama na pustém ostrově?
Co když jsem si celý svět vymyslela?
Kdo vlastně určuje, co je krásné?
Jaký je to pocit sedět v raketě?
Kdy poznám, že jsem moudrá?
Je Věstonická Venuše podvrh?
Jak funguje paměťová karta?
Rozumí Němci Holanďanům?
Bolí květinu, když ji utrhnu?
Proč nechodíme nazí?
Mají zvířata fantazii?
Proč je moře slané?
Jak se cítil Hitler?
Existuj duchové?
Existoval Ježíš?
Existují náhody?
Mám pocit, že jsem započala novou sérii článků "Julie ničemu nerozumí", protože obdobný příspěvek jsem již jednou psala. Čím jsem starší, tím jsem hloupější. Svět mi totiž občas vůbec nedává smysl. Mám pocit, že se tady jenom tak plahočím, plácám se ode zdi ke zdi a nic z toho. Občas si najdu nějaký ten pevný bod (smysl proč tu být?) a na chvíli je vše v pořádku. Ale ty otázky tu jsou pořád.
Máte taky nějakou svou otázku? Sice Vám na ni neodpovím, ale můžeme rozšířit seznam...