Na netu jsem při brouzdání na mých oblíbených stránkách narazila na fajn video. Někdo zpracoval do krátkého videa nejlepší hororové filmy za posledních 122 let. Video se mi moc líbilo, je to pěkně sestříhané, s hezkou hudbou a tak nějak mě to navnadilo podívat se na nějaký hororový film. (odkaz na video)
Há há há há há.
Tak
to
do
psího
zadku
ani
náhodou.
Zapřemýšlela jsem si, kolik já jsem v životě vlastně viděla hororů nebo hororových filmů. Chcete si tipnout? Tipli jste nulu? Správně. Nula. Horor je žánr, který bych pravděpodobně nedokázala překousnout a nevím vlastně ani proč, vždyť pro mladou generaci to je (a vždycky bylo) děsné vzrůšo nechat se děsit. Jestli se mnou někdy někdo půjde do kina na děsivý film, má mě už při úvodní znělce omotanou kolem krku a popcorn vysypaný v klíně.
Jednou jsem byla na plaveckém soustředění, kde jsem v obrovské místnosti spali všichni pohromadě, kluci holky, karimatky spacáky, víme. Byla tam jedna televize a jeden debil co měl s sebou celou kartotéku hororáčů a nikoho se neptal, na co se chtějí koukat. Pouštěl se Texaský masakr motorovou pilou. Dvě hodiny jsem byla v koutě zahrabaná pod dekou, na hlavě polštář, hrála jsem tetris a pro uklidnění si broukala hymnu. Stačilo mi slyšet ty zvuky a stály mi vlasy na hlavě. Celý týden jsem jako jediná z těch zvuků motorové pily a ječení mučících lidí nemohla spát.
Řekněte mi někdo, co se vám na tom líbí? Co se vám líbí na mučení lidí? Na svazování zkrvavených těl? Na honění osob po lese? Na sešitých mrtvolách? Na šílených vrazích? Na sešívání lidí? Na zombie (nechutné masovité šlachovité hnilobné fujtajbly)? Co je zábavného na elektrických křeslech, klecích, sklepech, půdách nebo hřbitovech? Co je na tom pěkného? Zrovna nedávno jsem s našima koukala na film Zmizení - což je thriller. Žádný horor. Thriller. A já se bála celý červenec vlézt do sprchy. Včera byla má patnáctiletá sestra s kámoškama v kině. Dojmy? Jo, trochu to bylo strašidelný, zakrývaly jsme si obličeje, občas se lekly, ale jinak docela fajn. COŽE? Já bych měla arytmii srdce, brečela bych děsem, měsíc nosila plínu a rok chodila k psychologovi. Nekecám. Ne fakt, nepřeháním. Stačil by mi jeden Saw a je ze mě lidská troska. Jedna Lidská stonožka (panebože, stačily mi obrázky na googlu a už vím, že to budu mít před očima ještě hodně dlouho) by mi stačila k měsíčnímu nervovému zhroucení. Jeden Hitchcock a spím pod postelí.
"My se u toho s kámoškama děsně bavíme, je to fakt prča, když na to koukáš s někým jiným, fakt, neboj." říkala kamarádka, když zasouvala DVD do přehrávače. Musela jsem ji požádat, aby tam dala Příšerky s.r.o., protože po těch Čelistích bych už asi nikdy nevlezla ani do vany. Asi si do teď myslí, že jsem totální debil.
Jsem v tomhle hrozná sralbotka. Ale já se opravdu nerada bojím. Navíc se neskutečně lekám. Stůjte vedle mě a zaštěkejte. Začnu ječet strachy. Táta mi to dělá pořád a má z toho hroznou prču. Leknu se, i když vím, že jste schovaní za dveřma. Leknu se, i když vás vidím přicházet a vy uděláte baf. Lekám se a bojím se snad úplně všeho. V těch flmech mi vlastně ani tak nevadí ta krev. Krev se mnou nic nedělá, ani reálná ani filmová. Vadí mi to násilí. Vím, že ty filmy jsou plné mučení, honění lidí ve tmě, ječení, levitování, bílých tváří, stínů, vrahů a hlavně řezání a ubližování. Bolelo by mě u srdce strachem. Nedokážu se na to dívat.
Existuje něco jako fobie z hororů? Vždyť já se bojím i těch plakátů před kinem, tvl...
Tak a teď by mě zajímalo, co vy a horory?