untitled: Milá Julie, ani netušíš, jak moc lituji, že jsem se k tvému blogu nedostala už dříve. Co článek, to perla.
Doufám, že jsi dobře najezená a nehrozí tak, že bych ti třeba svými slovy dopomohla k nějakému tomu záchvatu hormonální vztekliny, ale říct to zkrátka musím. Bavila jsem od začátku do konce. Skvěle napsáno!
Ale z trochu vážnější stránky. Ani mě nemíjí stavy, kdy se vlastně ani nemuselo nic stát (nebo jde jen o nějakou maličkost), ale všechno je špatně. Vzpomenu si na všechny křivdy, které na mě svět napáchal a pokud mám k tomu ještě hlad... bohové hraňte všechno živé, neživé i mrtvém v mé blízkosti. Dřív to odnášely hlavně moje pěsti a stěny, teď už jenom nadávám a nadávám a to ideálně tak sprostě, že se hanbou otřesou všechny kostely, kláštery, synagogy a další v okruhu deseti kilometrů.

PS: Knihy nakupuji se sběratelskou obsesí. Není to moje vina! Nemůžu přece za to, že ještě nevymysleli sílu, která by mě dokázala dostat z knihkupectví, aniž bych si v ruce nesla další přírustek!