rebarbora: Taky nesnáším seznamování s novými lidmi (při nástupu na školu, do práce nebo i jen do nového "kroužku"), jsem introvert (navíc s nízkým sebevědomím ) a to prostě nezměním, ale naučila jsem se s tím tak nějak žít. Je sice pravda, že jsou chvíle, kdy si říkám, jak jsem nemožná a hrozná - třeba když jedu s někým z práce městskou, známe se už pár let, ale stejně se s ním nejsem schopná bavit o ničem osobnějším než třeba o počasí a děsím se takového toho trapného ticha, které v mé společnosti nastává poměrně často Nebo když vidím, jak snadno si někteří mí kolegové právě díky své ukecanosti a spontánnosti dovedou udělat dobré oko u šéfa, to bych nejradši vyskočila z kůže, protože si pořád pěstuju takovou naivní představu, že přece člověk by měl být v práci hodnocen podle svých výkonů, ne podle toho, jak často chodí s šéfem na oběd, bowling apod. No, bohužel opak je většinou pravdou. Život je zkrátka boj a každý z nás si ho bojuje, jak umí. Pochybuju, že bys byla tak špatná, jak si o sobě myslíš. A pokud ano, tak co? Lidi jsou všelijaký a svět se z toho nezblázní. Prostě se měj ráda taková, jaká jsi. To je základ. Já si o sobě taky někdy říkám, jestli nejsem divná a necitelná, když někdo v práci nad něčím strašně ochá a utěšuje, zatímco mě to nepřijde jako bůhvíjaká tragédie a vlastně mě to upřímně ani nijak zvlášť nezajímá Pořád tajně doufám, že ten nedostatek empatie ze mě nedělá sociopata
Každopádně změna je někdy potřeba, stejně jako je někdy potřeba, aby člověk o všechno přišel a uvědomil si tak, co v životě skutečně chce. Každý špatný období nás prostě nějakým způsobem posouvá dál, tak věř, že to bude i tvůj případ
Zase bude dobře, uvidíš