Začátkem týdne jsem napsala článek. A celou dobu jsem přemýšlela, jestli ho zveřejnit. Jestli s tím vyjít na světlo, nebo to smazat. Včera jsem ho stokrát pročetla. Až jsem ho nakonec smazala.
Psaní toho článku pro mě byla terapie. Vypsala jsem se ze všeho, co mě trápilo, z toho, co s sebou vláčím už nějaký ten pátek. Ale nenašla jsem tu odvahu. Nenašla jsem to správné odhodlání vyjít s tím na světlo a přiznat barvu.
Víte, tady na blogu jsem upřímná. Snažím se být upřímná, a když mám jiný názor, prostě ho řeknu. Když se mi něco nelíbí, prostě to nějak kulantně napíšu nebo pomlčím. Jsem tu ale upřímná i sama k sobě? Všichni máme různé tváře, to je jasný. Ale v internetovém světě se můžete udělat kýmkoliv. V realitě můžete být šedá myška a za klávesnicí z vás bude večírkový bohém. V realitě můžete být nemluvní introverti, ale za počítačem se z vás stávají diskutující pisálci. Nevím, jakou mě vidíte, nevím, jak si mě představujete. Ale ten obraz, který jsem tu stvořila, je jiný, než realita. Tím si buďte jistí.
Když někoho vidíte poprvé, můžete si vybrat, kým budete. Můžete si v kartotéce tváří a hlasů a úsměvů vybrat, který použijete. Můžete tak trochu rozhodnout, co na toho druhého zahrajete. A neříkám to proto, že jsem na někoho něco hrála, to v žádném případě. Jenom jsem tak přemýšlela, jak asi působím na okolí. Jak mě vidí ostatní.
Jela jsem na seznamovací kurz. Adapťák. Absolutně nechápu, proč jsem to udělala. Raději jsem si dopředu nic nemyslela, aby to náhodou neskončilo fiaskem. Je to fuk, skončilo to fiaskem tak jako tak. Jela jsme domů o 2 dny dříve. Bulila jsem tam jako malá holka na táboře (ne před ostatními) a strašně jsem tam nechtěla být. Nikdo mě tam nedržel násilím, to ne! Jenom jsem si stále opakovala jsem na místě, kde nechci být, jsem s lidmi, se kterými nechci být, co to dělám, proč tu jsem. Nikdo na mě nebyl zlý, nikdo se mi nesmál. Spíš si mě nikdo nevšímal. Chci malinko reagovat na zaheslovaný článek, který psala Tlapka, a na který nejsem schopná napsat komentář (jinak by tam jistě už dávno byl). Dělám čistky v kamarádech. A to radikální. A tím si přidělávám hroznou spoustu problémů. Prostě zpřetrhám vazby se starými přáteli a jdu dál. Nemám žádné spojení s bývalými spolužáky, nejsem si jistá, jestli zůstanu v kontaktu i s kamarády z gymplu. Já je nechci vidět. Nechci vidět nikoho z minulosti, odstřihávám to jako metr a nechávám to za sebou bez povšimnutí. Není to správné. O přátelství se má pečovat, máte být vděční, když máte někoho, na koho se můžete spolehnout. Já jsem si na tom adapťáku uvědomila, co jsem to vlastně provedla. Spálila jsem si všechny mosty, zůstala jsem sama. A teď na mně bylo vytvořit si nové přátele. A já to nedokázala.
Strašně moc jsem se změnila. Nikdy jsem taková nebyla. Extrovertní Julie plná energie, soutěživého chtíče, touhy se hádat a zapálenosti pro nové přátele se obrátila v introvertní ustrašenou holku, co divně mluví, divně se směje, divně se tváří. Zjistila jsem, že se bojím lidí. Že se bojím těch cizích obličejů, že se mi příčí to nucené seznamování, představování se a dolézání za cizími lidmi. Že mi je proti srsti nabízet své přátelství jako bába na trhu. Naučila jsem se být sama. Začalo mi to vyhovovat, začalo mě to trápit.
Říkám o sobě, že jsem špatný člověk. Můžete mi to vymlouvat, já to budu tvrdit pořád. Mám v sobě hroznou spoustu negativních vlastností, které se sice snažím nevnímat, ale ony tam jsou. A někdy jich je víc, než těch dobrých. Tady jsem jiná. Tady jsem o tolik lepší, než ve skutečném světě. Tady jsem o tolik pozitivnější, než uvnitř ve skutečnosti jsem. Ale doopravdy jsem špatný člověk.
Možná vám tohle přišlo jako plačtivé ufňukané nic, plné kýčovitých frázích o tom, jak mi nikdo nerozumí a svět mě nemá rád. Omlouvám se Vám. Mám pocit, že na mě přišla druhá puberta a já se zase smiřuji s tím, kdo jsem. Problém asi je, že já vím moc dobře, kdo jsem. Jenom si to nechci přiznat. A pořád to chci změnit.
Na protest proti mé osobě jsem si ostříhala vlasy. Hodně ostříhala. Cítím se jinak. A dělá mi to dobře. Ale ne natolik jinak, abych mohla být zase šťastná, jako jsem dřív bývala. Pokud jsem někdy vůbec byla.