Komentáře k článku: Případ pro psychiatra
barjoha: Ty jsi ťunťa, viď?!
Klidně si dál o sobě mysli, že jsi bakaná holka, já ti to vymlouvat nebudu, už jen proto, aby ses nezacyklila v odporu.
Nejspíš máš prostě jen stejný přiblblý období, jako my všichni kolem. Na někoho to doléhá víc, na někoho míň, ale tenhle rok je prostě divnej pro všechny.
Žes přetrhala všechny vazby? No tak ať. Pokud o to budeš stát, můžeš si vyselektovat o koho přece jen stojíš a kdo je pro tebe jen berlička ze starých časů.
A nový kamarádi? Ti prostě přijdou, když přijít mají, jestli je odháníš nebo naháníš.
Víš co lidí ti na tom adapťáku tajně závidělo, žes sebrala odvahu odjet?! Určitě nejmíň tři, až dva. Možná i jeden ;-)
Je tak, jak je a bude tak, jak bude. Tak chvíli nic neřeš a nech to jen tak plynout. *houpy*
PS: Nepřemejšlíš o barevných pruzích v hlavě nebo tak něco, že ne?!
*ua*
hroznetajne: Takže je něco ve vzduchu? Já vím, že není každý den posvícení :-). Ale tentokrát toho asi bylo moc.
Mockrát Ti děkuji za velice milý komentář, včera mi ohromně zlepšil náladu. Opravdu. *srdce* *srdce*
Skutečně mi na adapťáku někteří říkali, že se mám, že jedu domů. Ne každý tam asi byl úplně přešťastný. Neříkám, že se mi tam nelíbilo, jenom to asi bylo v nevhodnou dobu.
P.S. Co PŘESNĚ myslíš těmi barevnými pruhy, prosím tě? *smich*
barjoha: https://www.youtube.com/watch?v=OHoUetg8JO4
No... Jednou jsem přišla k holičce a jen jsem zavrčela: "Nakrátko. Hodně!"
Holička se ke mně naklonila a spiklenecky pravila: "Jak moc vás manžel nasral? Chcete i barevný pruhy?"
:-D
Tak nějak tak :-D
hroznetajne: Jo takhle :D. Já zas myslím bůhví na co :D. Takže taky radikální střih? Tak to má být! :D Chudák kadeřnice, roztřásly se jí ruce a já jí ještě musela uklidňovat a ujišťovat, že to tak určitě chci :D. Stejně se mě ptala, jestli mi to maminka schvaluje! :D Pche! :D
Barevné pruhy asi ne. Měnit barvu si netroufám :D.
barjoha: Co napadlo tebe na téma pruhy ve vlasech?
Kamarádky švagrová šla jednou taky do radikálna, takže si nechala vyholit strany a své černé vlasy si nechala odbarvit. kamarádka svou švagrovou zrovna dvakrát nemusí, ale ten víkend byla celá pořád usměvavá. Pak mi ukázala obrázek skunka pruhovaného a nadšeně šeptala: "Že je celá on?" :-D
hroznetajne: No, ani se neptej! :D
Skunk nemá chybu! :D Hned jsem si vzpomněla na naší sousedku, co nosí taky prapodivný účes. Je nakrátko na ježka, spodek má černý a nahoře rudě červený vršek. Týdny jsem přemýšlela, koho mi připomíná, až mi to došlo. Datel :D.
barjoha: :-D :-D
Na datla si vzpomenu, až budu přemýšlet, jestli bych neměla zakrýt šediny nějako barvou :-D
untitled: Víš, to že zrovna teď preferuješ samotu, neznamená, že to tak bude navždy. Podle mě je to jenom období, taková přeháňka ve tvém životě. Netrap se tím. :)
Co se pálení mostů týká, tak s tím mám bohaté zkušenosti a můžu ti říct, že jsem se nejednou zalekla, že jsem udělala chybu, ale nakonec se ukázalo, že jsem to tak prostě potřebovala. Někdy je třeba být trošku sobecká.
Píšeš, že jsi špatný člověk a já ti něco povím. Ano, jsi špatný člověk. Zrovna stejně tak jako já a spousta jiných. Sama o sobě tvrdím, že jsem špatná a uvnitř prohnilá a kdyby mi někdo nahlédnul do hlavy, naprosto by se zděsil, ale jak čas plyne, stále více si uvědomuji, že takto přemýšlí spousta lidí a je to vlastně úplně normální. Navíc, kolik skutečně špatných lidí se trápí nad tím, že jsou špatní? Doufám, že to dává alespoň minimání smysl,v mojí hlavě to totiž zní skvěle... *hi* *smich*
Teď k tomu, co jsi psala o lidech a jejich tvářích. Podle mě, pokud člověk vyloženě nepřemýšlí nad každým slůvkem, které napíše a rozhodnutím, které udělá, pak je to stále ten samý člověk, i kdyby byl online stokrát výřečnější a zábavnější, než ve skutečnosti. Lidé se v různých podmínkách chovají různě a přitom jsou pořád tou stejnou osobou. Navíc dlouhodobě se přetvařovat nelze.
Zajímavé je, jaký je obrovský rozdíl mezi tím, jak vidíme sami sebe a jak vidí ostatní nás. Když jsem nastoupila na střední, byla jsem šokovaná, jak na mě pohlíželi ostatní. Nosila jsem zásadně černé oblečení a proto jsem byla v jejich očích ponurou a depresivní osobou, já která miluju smích a smutku se poddávám jen jednou za uherský rok a to v těch nejtemnějších chvílích. Mohla bych pokračovat. Celkem mě mrzí, že ani po letech do mě většina mých přátel vůbec nevidí a vnímají jen to, co jsem sama vypustila na povrch. Pravidlo o tom, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, je tak skutečné, jak jen to jde. Opakováním jsem si vytvořila image. Ne nutně lživou, jen přikreslenou a to navíc ještě neúmyslně. Myslela jsem si, že jsem taková nebo maková a v závěru jsem o tom přesvědčila nejen ostatní, ale především sama sebe. *ee*
Moc se tím, co se stalo na adapťáku nestresuj. Opravdová přátelství obvykle nevznikají přes noc a do něčeho se nutit by bylo hloupé. Za chvíli začneš poznávat spoustu nových lidí a minimálně jeden z nich ti padne do oka. Pak se nebude třeba snažit, půjde to samo, uvidíš! ;)
hroznetajne: Ještě jednou děkuji za návštěvu na mém blogu a za Tvé milé komentáře :-). Tento mě úplně dojal *plac*. Bulela jsem asi 10 minut *hi*. Napsala jsi to moc krásně, všichni by si to měli přečíst!!!
Mně je třeba často vytýkáno, jak se tvářím. Zamyslím se, přemýšlím si o svých věcech a najednou ke mně někdo přijde a řekne mi, ať nevrhám takové vražedné a nerudné pohledy. A tohle se mi stává často :D. Proto občas přemýšlím, jak na lidi asi působím :D. Na všech dokladech vypadám jak vrah, to je pravda :D.
Vím, že přátelství potřebuje čas, taky mi trvalo, než jsem si vytvořila kamarády ve třídě. Ale mám pocit, že teď na to nějak není čas. Není čas na objevování kvalit druhého člověka. Upřímně doufám, že potkám ty lidi, které potkat mám. Teď už jsem celkem v klidu, ale před týdnem jsem byla jak hromádka třísek :D.
Ještě jednou mnohokrát děkuji *srdce*!
chaostheory®pismenkuje.cz: Ver mi,ze tyhle pocity jsou uplne normalni. Deje se ti hodne zmen, konec stredni, nova vysoka, novi lide, novy styl zivota... Je normalni, ze v sobe mas zmatek. Je normalni, ze palis mosty. Ja se taaak tesila na konec stredni. Taky jsem 99% lidi ze sveho zivota vyhazela. Za chvili uvidis, ze jsi udelala dobre. Novi kamaradi prijdou postupne. Ne prvni den skoly ani na adaptaku. Ale postupne. A do te doby si uzivej "samoty". Jednou na to budes stastne vzpominat ;)
hroznetajne: No jo, ale dokud to člověk nezjistí, tak se tím trápí :D. A osvědčilo se mi tedy s něčím svěřit, hned se mi pak lépe dýchá. Díky moc, Chaosko, za milý komentář :-) *srdce*, Ty jsi prostě tutovka. Já se kvůli těm čistkám cítím prostě hrozně špatně. Cítím, že bych si s těmi lidmi neměla o čem povídat, nechybí mi, já očividně nechybím jim, ale zároveň mě trápí, že to jenom tak zvláštně vyšumělo...
Užívej samoty. To už jsem slyšela tolikrát! :D Užívám, užívám :D. Ty taky!!! :D
rebarbora: Taky nesnáším seznamování s novými lidmi (při nástupu na školu, do práce nebo i jen do nového "kroužku"), jsem introvert (navíc s nízkým sebevědomím :() a to prostě nezměním, ale naučila jsem se s tím tak nějak žít. Je sice pravda, že jsou chvíle, kdy si říkám, jak jsem nemožná a hrozná - třeba když jedu s někým z práce městskou, známe se už pár let, ale stejně se s ním nejsem schopná bavit o ničem osobnějším než třeba o počasí a děsím se takového toho trapného ticha, které v mé společnosti nastává poměrně často *zed* Nebo když vidím, jak snadno si někteří mí kolegové právě díky své ukecanosti a spontánnosti dovedou udělat dobré oko u šéfa, to bych nejradši vyskočila z kůže, protože si pořád pěstuju takovou naivní představu, že přece člověk by měl být v práci hodnocen podle svých výkonů, ne podle toho, jak často chodí s šéfem na oběd, bowling apod. *bum* No, bohužel opak je většinou pravdou. Život je zkrátka boj a každý z nás si ho bojuje, jak umí. Pochybuju, že bys byla tak špatná, jak si o sobě myslíš. A pokud ano, tak co? Lidi jsou všelijaký a svět se z toho nezblázní. Prostě se měj ráda taková, jaká jsi. To je základ. Já si o sobě taky někdy říkám, jestli nejsem divná a necitelná, když někdo v práci nad něčím strašně ochá a utěšuje, zatímco mě to nepřijde jako bůhvíjaká tragédie a vlastně mě to upřímně ani nijak zvlášť nezajímá *nevi* Pořád tajně doufám, že ten nedostatek empatie ze mě nedělá sociopata :D
Každopádně změna je někdy potřeba, stejně jako je někdy potřeba, aby člověk o všechno přišel a uvědomil si tak, co v životě skutečně chce. Každý špatný období nás prostě nějakým způsobem posouvá dál, tak věř, že to bude i tvůj případ *mala*
Zase bude dobře, uvidíš *houpy*
hroznetajne: Podlézání je všude. V práci, ve škole, v kolektivech mezi stejně starými lidmi (vždycky se najde někdo, kdo potřebuje šplhat :D). Je to smutný. A sdílím s Tebou ten názor, že nahoru by se mělo lézt jedině po úspěších a dobře odvedené práci. Ale ono to asi tak nebude :D.
Trapné ticho. Ani mi nemluv. V takových chvílích plácám tak stupidní kraviny a debilní otázky, že bych si sama vlepila facku :D. Spontánnost a ukecanost se někdy hodí, v navazování nových přátelství určitě. Ale tak nějak mi přijde, že moc ukecaní lidé stejně mluví především sami o sobě. Což byl třeba kámen úrazu na tom adapťáku. Z mé strany. Holka, co mluví 10 minut jenom o sobě, pro mě není rovnocenným partnerem do rozhovoru. Přestalo mě bavit poslouchat 4. den o aerobiku :D. Závidím těm, co tohle neřeší a prostě se baví o čem chtějí. Já se potom bojím, že moc mluvím o sobě, moc na sebe upozorňuji, tak raději přestanu mluvit. A je konečná.
Jak píšeš. Je spousta věcí, které všichni děsně prožívají a mně je to úplně fuk :D. Nedostatečnou empatií trpí určitě víc lidí. Já určitě nejsem ta pravá na svěřování. Vyslechnu, ale nedokážu k tomu nic dodat :D. Takže buď jsme sociopatky obě dvě, nebo ani jedna z nás :D.
Ještě jednou moc děkuji, Rebarboro, za milý komentář, moc mi pomohl *pusa*.
zlomenymec: Co se týče kamarádů ze ZŠ a střední, tak jakýs takýs kontakt udržuju jenom se dvěma kolegyněmi :D Zbytek je mi naprosto volný, takže podle mě na tom není nic moc špatného :D
Seznamování s novými lidmi taky moc nemusím - jestli si s někým sednu nebo ne zjistím relativně brzo, takže trčet někde několik dní s lidmi, se kterými si nesednu... to by mě taky moc nebralo *ee* A vůbec, já bych tyhle seznamováky zakázal *bum* :D
A negativní emoce... Eufémie, kdo je nemá? :D Viz https://youtu.be/NTnG4OFaFYc?t=154 :D "They are all just as messed up as you are." :D
hroznetajne: Ale jo, spousta lidí mi i na škole byla fuk :D. Ale s některými jsem zažila i fajn okamžiky :-).
Jo, seznamováky jsou strašně debilní věc. Neřeknu, když někdo jede na tábor, kde zná alespoň někoho, ale tohle byla akce na houby :D.
Video pobavilo :D :D :D. Díky moc, Mečoune! *placni*
myfantasyworld: Smazávání napsaných článků znám. Taky jsem se zrovna nedávno vypisovala a ten článek je v rozepsaných doteď, ale rozhodla jsem se ho nezveřejnit. :)
Člověk se prostě časem mění a někdy z introverta se může stát extrovert a naopak z extroverta introvert, který pak zase může být extrovertem. Chápu tvou potřebu samoty, já tohle mívala jeden čas taky hodně, byla jsem radši sama, než někde s lidmi, ale teď zase je tomu naopak, myslím, že je to jen takové období. Hlavně každý potřebuje občas být sám, aby nad vším popřemýšlel a urovnal si myšlenky. :)
To, že člověk spálí všechny mosty se stane, ale ti opravdoví přátelé si k tobě třeba i po čase cestu najdou a když ne, tak si myslím, že noví přátelé se objeví. :)
Pro někoho třeba špatná být můžeš, třeba i pro sebe, ale pro jiného člověka zas můžeš být nejúžasnější člověk na světě. :)
Myslím, že je možný se změnit, když chceš, sice těžký, ale možný a hlavně se podle mě lidé mění každým dnem, s každou další osobu v životě.
Přeji, aby byly šťastné dny *slunce*
hroznetajne: Děkuji Ti mnohokrát za milý komentář *srdce*! Smazaných článků mám taky dost. Většinou jsou to takové ty spontánní, které potom odstraním, protože popisované emoce už nejsou aktuální, neb jsem změnila názor (což dělám často). Ale vypsat se je fajn.
Problém je, že já jsem ráda sama už poměrně dlouho. Nějaké 4 roky? :D Třeba se to ve mně zlomí, nelámu nad sebou hůl, ale momentálně mě to spíš trápí :D.
Mockrát děkuji, jsi moc milá *slunce* *hi*!
myfantasyworld: To taky znám takhle s tím vypisováním emocí, které pak již nejsou aktuální, posicty se mění dost často. :D
Já jsem byla ráda sama hmmm asi 4 nebo 5 let? *haha*
A psala jsem si na blog a s lidmi přes internet, protože jsem mohla být na internetu jiná, jen rodina věděla, jaké to se mnou je a vlastně ani ti tak úplně nevěděli všechno. Když jsem pak nastoupila do práce mezi ženský, které byly super a kde jsem se cítila dobře, něco se ve mně zlomilo a já jaksi začala být víc společenská a pak i jsem obnovila s pár holkami ze základky komunikaci, jelikož mi bylo líto, že jsme se tak odloučily.
Takže určitě nad sebou hůl nelámej. :)
hroznetajne: Já se někdy směji, když si pročítám staré deníky :D. Tehdy to pro mě bylo aktuální a důležité, s odstupem času je to spíše směšně. U článku to funguje tak, že ho prostě smažeš a nevydáš :D.
Na internetu můžeš být jiná, to máš pravdu. Ale jak jsem psala, tady se snažím být upřímná. Možná se v realitě jinak chovám, ale tady rozhodně nechci lhát.
Upřímně doufám, že na mě dolehne ta touha se přátelit a potkávat nové lidi, ale zatím nic moc :D.
Děkuji Ti moc za komentář! :-) *srdce*
tlapka: Myslím, že jsi krásně vystihla odhodlání, naděje i obavy, se kterými spousta z nás nastupuje mezi nové lidi. Ta snaha tentokrát vypadat jinak, chytit šanci hned za pačesy a začít s čistým štítem... vždyť to zní tak božsky. Já se většinou po těchto pokusech cítím jako ještě větší idiot a outsider, než obvykle. :D Adapťák nás minul a jsem za to docela ráda. Přijde mi mnohem snadnější spřátelit se v prostředí, které mám s lidmi společné, než v cizím pro všechny. A reálné prostředí přináší i reálné problémy, které jsou podle mě pro budování přátelství nosnější. Když jdeš na konkrétní cvika, sháníš určitého učitele nebo míříš do menzy či studovny, hned se to nabízí jako přirozené téma pro začátek hovoru. Věřím, že se neztratíš a své přátele si najdeš. :) Nejde to hned během prvního týdne, ale určitě se toho dočkáš.
S tím článkem jsem se zrovna moc netrefila, co? *mala* Hele, můžu ti říct, že zpřetrhat staré kontakty je i prospěšné - a vůbec nebudu v rozporu s tím svým článkem. V tak zlomových momentech, kdy se mění tolik věcí, jim podlehne snad každý. Proti tomu se nedá říct ani fň. I já jsem smazala lidi, co jsem měla v telefonu či na FB "jen tak pro všechny případy", ale nepodnikali jsme spolu nic a ani jsme si neměli co říct. Nač takové plytké známosti? V popisovaném případě šlo o odstřižení někoho (spíš někým), koho jsem brala pomalu jako sestru, tedy o úplně jinou rovinu vztahu. Ani povrchní známost, ani kamarádka na občasný nebo náhodný pokec, ale opravdu velmi blízká přítelkyně. A věřím, že pokud mezi tvými zpřetrhanými vazbami někdo takto blízký byl, pak umí i odpouštět, navíc, když ještě od matury neuplynulo tolik času. :)
A špatný? Kdo není špatný... a kdo není zároveň i dobrý. ;) Nejsi člověk, který by cíleně, vědomě, s určitým potěšením z toho konání, škodil. A na tom záleží, aspoň mně.
hroznetajne: Pane na nebi, Tlapko, když jsem to četla, úplně jsem se rozbrečela! :D *plac*
Já si ten celý komentář nechám vytetovat. Třeba na záda. Můžu?
Mockrát Ti děkuji, velmi mě to potěšilo *srdce*.
Už jsem klidnější než před týdnem, dokonce jsem si dala sraz s bývalou spolužačkou, tak to se mnou nebude tak horké, jak jsem si původně myslela. To, že jsem to napsala, mi hodně pomohlo :-).
Děkuji ještě jednou *hi*.
marinka: Tak ona i ta samota má něco do sebe.Aspoň může jeden v klidu "uklidit" i v hlavě. Když to tedy netrvá věčně, ale jen nějaký čas.
.Neodsuzuju, neradím, však Ty se s tím zvládneš poprat.
A lepší se dělá ,aspoň trochu, každej, ať už vědomě nebo ne!!!!
hroznetajne: No jo, ale taky to má své hranice, no ne? :-) U mě už asi přetekla...
Mockrát děkuji, Marinko, za komentář *srdce* *srdce*!
atraktivnistrasilka: Ach Julie, Julie...
Já Ti tu nebudu vypisovat povzbuzení na dvě stránky, tisíc slov (Raffaelo by nestačilo?), jednak to neumím a druhak to tu za mě zvládli jiní, a daleko lépe, než bych byla schopná já. Povím, nebo spíše napíšu Ti jen jedno - já to chápu. Mysli si o tom co chceš, ale tenhle vzdor sama před sebou dokážu pochopit. Prošla jsem si tím nejednou.
Nemám žádné kamarády, takhle Ti to povím. Respektive - mám - ale jen pár a až na jednu výjimku jsou to všechno lidi ze třídy. Nevím ale, co se stane za ty dva roky, až budu po maturitě. Nejspíš po mně ani pes neštěkne a já zase zmizím do odlišného kolektivu.
Já pořád říkám, že u mě nastal tzv. zásadní moment změny. Tento zásadní moment změny se stal na školním výletě na konci devítky, kdy se celá třída opila, já a moje kamarádka jsme byly jediné střízlivé, do chatky vtrhnul třídní, aby mě tam našel ubrečenou s nic nechápající kamarádkou po boku. Všechno na co se zmohl bylo, že mi vynadal, ať si svoje spolužáky příště víc hlídám, a ať nebulím jako malé děcko. Nevěděl, že brečím kvůli averzi k opilým lidem, která pramení ze špatných zkušeností z dětství. Prostě nevěděl nic, a já si v ten moment uvědomila, že už nechci být tam, kde jsem. Že o mně vlastně nikdo nic neví, ti lidi v okolních chatkách nejsou moji kamarádi a třídní je debil.
Po posledním školním dnu na základce jsem zpřetrhala kontakty se svojí starou partou. Zcela záměrně. A nelituju toho. Byly to hezký holky s dobrým srdcem, co všechno myslely děsně dobře. Já na ně byla (a stále jsem) moc zakomplexovaná a závistivá. Jo, to přesně jsem, a snad poprvé v životě tohle takhle otevřeně píšu.
Dále jsem pak introvertní nic moc holka s hrozným nosem, který jí kazí vzezření. Mám dobrý známky a až se všichni dozví, kam půjdu po střední škole, vydědí mě. Ale mně to je fuk. Dneska jsem zjistila, že je můj otec cizoložník - mělo by mi to bejt jedno, stalo se to před třinácti lety, ale hodlám to využít ve svůj prospěch. Dělá tohle všechno ze mě dobrýho člověka?
Víš, já myslim, že málokdo je fakt dobrej člověk. A kdo o sobě říká, že jím je, tak lže. A hlavně sám sobě, což je to nejhorší. Myslím si totiž, že každý v sobě mermomocí skrývá nějakou tu blbou vlastnost, dělá neupřímné věci, je tajně sobecký, nebo lže. A tak to prostě je. Chování je jedna věc, způsob myšlení druhá.
Asi jsem Ti teď neodala moc pozitivní energie a korbou náklaďáku nevyložila kopec srandy, co? No aspoň teď víš... No prostě víš, víš co. Ten článek moc chválím - ne snad proto, že bych Ti ty pocity nějak přála, ale proto, že jsi byla schopná takhle se otevřít. K ostatním můžeš být neupřímná, a není to to nejhorší - ale když nejsi upřímná sama k sobě, nemůžeš se najít. Vím, o čem tohle je, a je to strašný. A fakt nemá cenu zapírat sama před sebou, kdo doopravdy jsi - když skončí ten vnitřní boj, uleví se Ti. Fakt.
Tak snad Ti nevadí, že tu píšu takovýhle depresivní a hodně otevřený román.
hroznetajne: Raffaelo by rozhodně bodlo!!! :D
Nejdřív Ti musím poděkovat za úžasný komentář, moc si Tvého příspěvku cením. Čím více lidí mi tady píše, tím více mám pocit, že v tom nejsem sama. A svým způsobem mě to uklidňuje :D. Až mi bude zase mizerně, pročtu si tyhle komentáře a je to :D.
Uvědomila jsem si, že spousta z nás jedná sobecky a že je to v pořádku. Právě to sobectví mi na ostatních tolik vadí. To samé "já já já" a nic víc. A když jsem se potom zaměřila na sebe, cítila jsem se provinile, ale není důvod.
To s Tvým tátou mě moc mrzí a věř, že chápu co prožíváš. Něco podobného jsem zažila asi před 4 lety. Ne s tátou, to ne, ale s jiným rodinným příslušníkem a dos mě to vzalo. Úplně mi to vygumovalo ten původní pohled na něj, jako na člověka. Ale protože to byla daleká minulost, hodila jsem to za hlavu. A neřeším to, protože to byl jeho život a jeho minulost a já do toho nemám co vstupovat, se mnou to nemá nic společného. Naučila jsem se ho mít zase ráda a beru ho takového, jaký je. A on mi dává často najevo, že mě má taky rád. Sice takovým jeho způsobem, ale já vím, že to myslí upřímně. On asi ani neví, že o jeho chybách vím a je to tak dobře. Zkus odpustit :-).
Zakomplexovaná a závistivá. To jsi vystihla naprosto přesně :D. Závidět umím taky (je to fuj a snažím se to nedělat) a zakomplexovaná jsem někdy až až, takže si můžeme podat ruce :D. Já jsem k tomu všemu někdy tak neskutečně pesimistická, že sama sebe normálně pohřbívám zaživa. A když se k tomu přidá nějaká ta vada na kráse, to je potom člověk ve svých očích jako kus hadru. Ale nesmí to tak být pořád. Musí být i světlejší chvíle! *bum* :D.
Mnohokrát děkuji za upřímný komentář, Strašilko, moc mě potěšil :-).
prestavka.pise: Občas se stane, že toho je moc a špatně to snášíme. Uznej ale, nebýt těch změn a skoků nahoru a dolů, nevěděla bys ani, že žiješ, že prožíváš, že se něco děje. Věděla jsi, že odvaha není něco udělat, ale překonat strach z něčeho? A ty jsi odvážná a i když si to teď moc nemyslíš, při pohledu zpět budeš na sebe pyšná. Jen trpělivost a nevzdat se, i když je to zatraceně těžké ... Vidíš, kolik nás tu ti rozumí a stojí při tobě? Vydrž... a ber se taková, jaká jsi, jen na tom záleží.
hroznetajne: Jééé, mnohokrát děkuji za úžasný komentář! *srdce*
Jo, jsem vděčná za všechny držkopády, to je pravda. Všechno negativní jsem se naučila zpětně vnímat pozitivně. Ale když je člověk v té situaci, tady a teď, je těžké získat si odstup a brát ta jako lekci. Spíš to bere jako podpásovku :D.
To, kolik povzbudivých komentářů mi tu přistálo, mě neskutečně udivilo a potěšilo. A moc mi to pomohlo. Opravdu. Děkuji i Tobě *srdce*.
cayenne®blbne.cz: Přiznám se, že jsem nečetla komentáře výše, tak možná budu opakovat už řečené, ale...
V mnoha bodech se poznávám. Taky jsem takhle přemýšlela a není tomu tak dávno. Jak jsem pochopila, nastává pro tebe v životě zlomové období, velká změna. Pak je úplně normální, že člověk o sobě začne trochu pochybovat - jestli je opravdu takový, jaký by měl a chtěl být. Čistka v kamarádech podle mě není vůbec špatná, jde o to, abys věděla, jestli Ti to přátelství něco dávalo, nebo ne. Možná opravdu bude lepší si najít přátele nové. A že se to nepovedlo na seznamováku? Myslíš, že si nové přátele najdeš za týden? Mně trvalo celý semestr, než jsem se začala víc bavit s mými spolužáky, a to nás bylo jen 15, takže docela malá skupina. Na mém prvním oboru (francouzština), kde nás bylo 40, jsem po roce (!) měla jedinou spolužačku, kterou bych asi označila za kamarádku.
A pak ta introverze a extroverze... Popravdě řečeno začínám mít pocit, že právě ti lidé, kteří jsou pisálci, na internetu hojně diskutují a píší články tohoto typu (ze kterých vyplývá, že se zamýšlejí sami nad sebou), jsou ve skutečném životě všichni introverti. Aspoň bych něco takového čekala. Protože opravdový (nebojácný) extrovert se vykašle na internet a půjde své názory šířit do světa osobně. Ale to, že k tomu využiješ (využijeme ;) ) nějaký prostředek - v tomto případě počítač a internet - přece vůbec není nic špatného.
Takže - abych to shrnula - věřím, že jde jen o přechodnou krizi. Věř tomu taky. Jde jen o to ji nějak překonat. Nedávno mě jeden moudrý člověk začal učit, že bych si v životě měla užívat všechno - to dobré i to zlé. Všechno má totiž svůj smysl. Každá překonaná překážka, každá překonaná krize je přinejmenším hodnotnou zkušeností, kterou jiným způsobem získat nelze.
Držím pěsti a přeji hodně síly a ať je brzy lépe!
hroznetajne: Ach, Cayenne, to je tak moc milý!!! *srdce*
Vystihla jsi to úplně přesně. Několik zpět zpátky bych si nedokázala vést něco, jako je tento blog, teď mi to ohromně pomáhá. Ohromně. A už naprosto chápu, proč tady mají někteří lidé blog 9, 10 let. Má to
Naučila jsem být vděčná i za to špatné, ale jsou chvíle, kdy bych se vším nejraději švihla do kedluben a rozkopala cel svět kolem sebe :D. Jde to nahoru a dolů a já si kolikrát říkám, jestli já mám za sebou tu pubertu, nebo ne? :D
Doufám, že narazím na nějaké normální lidi, na oboru je nás hodně, mám šanci. Snad :D.
Ještě jednou Ti mnohokrát děkuji za úžasný komentář! *slunce*
zo: Adapťáky jsou na hovno, že to tak musím říct. Jak tam člověk jede sám a nemá se koho a čeho chytit (nebo zrovna není nějaký super sangvinistický extrovert - a přiznejme si, těch moc není a dost často jsou otravní jak osina), tak je jasné, že pokud se nepoštěstí a do někoho vyloženě nenarazí, tak odjede akorát s pláčem a bez známostí :). A nebo si udělá úplně špatný obrázek. Třeba já jsem si na gymplovém adapťáku našla potenciální kamarádku a nakonec se z ní vyklubal takový ten typ, co jen chlastá a kouří. Ve třinácti :). A naopak, lidi, co mi nesedli, jsou teď moji blízcí přátelé.
Odstřihnutí se od minulosti je těžké, já to nikdy radikálně nedělala. Spolužáky ze základky maximálně pozdravím a to je vše. Vyšumělo to prostě samo. Zajímalo by mě, jestli se to tak stane i s těmi gymplovými?
A negativní vlastnosti? Ty máme všichni. A všichni jich máme ohromnou hromadu, dokonce i ti, kteří vypadají jako naprostí andělové. Nemít tyhle vlastnosti, budou z nás jen nemyslící stroje, které nebudou ničím zajímavé, budou šedé a úplně stejné. Navíc, neřekla bych, že negativní znamená vyloženě špatné. Cynismus je jistě negativní vlastnost, ale je špatná? Spousta lidí cyniky obdivuje. Různé paranoie jsou taky negativní, přitom už hodně lidem zachránily život (samozřejmě nemyslím ty extrémní). Navíc - člověk může být teď takový či onaký, ale za rok, dva, deset bude úplně jiný. Vlastnosti nejsou nic neměnného, postupem času se utvářejí, mění a vyvíjejí. A někdy mizí. Máš teď těžší období a je normální, že se necítíš nejlíp, ale rozhodně to není konečný stav ;).
(Doufám, že dávám alespoň trochu smysl *sok*)
---
zo.pise.cz
hroznetajne: Jéj, úplně jsem na tento komentář od tebe zapomněla! *sok*
Máš pravdu, jsou na hovno. I když pro někoho, kdo nemá problém se seznamováním, to může být super akce. Ale obávám se, že pro většinu lidí je to spíš nepříjemnost. Mně se asi moc nepoštěstilo, právě proto jsem z toho byla tak špatná. Ale na seznamování snad bude ještě nějaká šance, která bude víc "realistická", než jen "Ahoj, jsem Anna a mám ráda kočky."
To, že je přestaneš vídat, nepíšeš si s nimi, nepotřebuješ s nimi nikam chodit, to beru jako radikální odstřihnutí. V prváku ještě nějaké pokusy byly, ale jednou moje kamarádka absolutně zapomněla, že máme jít spolu ven a nechala mě čekat dvě hodiny na ulici. Od té doby jsme se neviděly. Ona se ani neomluvila a ani neukázala, tak jsem to brala jako konečnou. A s nikým jiným jsem neměla potřebu se vídat, tak jsem je všechny hodila za hlavu. Ale někdy mě to mrzí.
Máš pravdu, lidi se mění. A ti, co mi vyhovovali, když mi bylo 10, mi nemusí vyhovovat v 19 letech. A je pravda, že je to přirozený. Ale když tak přemýšlím, co všechno jsem s těmi lidmi zažila... Teď je každý v tom svém světě a tak to má být, už to nebudu více řešit.
Mockrát Ti děkuji za milý komentář, Zo! *srdce* *srdce* *srdce*
zmocaluabazin: Škoda že jsi nezveřejnila ten článek, co jsi měla napsaný.
Myslím, že někdy pomáhá, sama sebe dopředu přesvědčit o tom, že ti lidi tě už rádi mají, než když máš pocit, že musíš udělat dojem. Mně to pomáhalo - teda většinou v kombinaci s alkoholem. Jinak takový velký setkání, to pro mě dřív nikdy nebylo.. nevím, jak bych to zvládala teď. Horší je představa, že jsem se toho nezúčastnila a všichni se tam skamarádili a já jsem jediná "nová".
Stejně ti nevěřím, že jsi špatný člověk. Já mám taky těch špatných vlastností možná víc než dobrých, ale o tom to není přeci ne. Špatný člověk je podle mě ten, který ubližuje a je mu to jedno, apod.
hroznetajne: Byl až moc osobní :-). I tento je na mě dost osobní.
Jo, ta představa, že se všichni budou znát, mě asi popohnala k tomu se tam vydat, jinak si to nedokážu vysvětlit. Alkohol by asi nepomohl, to bych musela být kompletně v lihu :D. A to by poznali a já bych ten dobrý dojem neudělala už vůbec :D.
Mockrát děkuji za milý komentář :-) *srdce*!