atraktivnistrasilka: Ach Julie, Julie...

Já Ti tu nebudu vypisovat povzbuzení na dvě stránky, tisíc slov (Raffaelo by nestačilo?), jednak to neumím a druhak to tu za mě zvládli jiní, a daleko lépe, než bych byla schopná já. Povím, nebo spíše napíšu Ti jen jedno - já to chápu. Mysli si o tom co chceš, ale tenhle vzdor sama před sebou dokážu pochopit. Prošla jsem si tím nejednou.

Nemám žádné kamarády, takhle Ti to povím. Respektive - mám - ale jen pár a až na jednu výjimku jsou to všechno lidi ze třídy. Nevím ale, co se stane za ty dva roky, až budu po maturitě. Nejspíš po mně ani pes neštěkne a já zase zmizím do odlišného kolektivu.
Já pořád říkám, že u mě nastal tzv. zásadní moment změny. Tento zásadní moment změny se stal na školním výletě na konci devítky, kdy se celá třída opila, já a moje kamarádka jsme byly jediné střízlivé, do chatky vtrhnul třídní, aby mě tam našel ubrečenou s nic nechápající kamarádkou po boku. Všechno na co se zmohl bylo, že mi vynadal, ať si svoje spolužáky příště víc hlídám, a ať nebulím jako malé děcko. Nevěděl, že brečím kvůli averzi k opilým lidem, která pramení ze špatných zkušeností z dětství. Prostě nevěděl nic, a já si v ten moment uvědomila, že už nechci být tam, kde jsem. Že o mně vlastně nikdo nic neví, ti lidi v okolních chatkách nejsou moji kamarádi a třídní je debil.
Po posledním školním dnu na základce jsem zpřetrhala kontakty se svojí starou partou. Zcela záměrně. A nelituju toho. Byly to hezký holky s dobrým srdcem, co všechno myslely děsně dobře. Já na ně byla (a stále jsem) moc zakomplexovaná a závistivá. Jo, to přesně jsem, a snad poprvé v životě tohle takhle otevřeně píšu.

Dále jsem pak introvertní nic moc holka s hrozným nosem, který jí kazí vzezření. Mám dobrý známky a až se všichni dozví, kam půjdu po střední škole, vydědí mě. Ale mně to je fuk. Dneska jsem zjistila, že je můj otec cizoložník - mělo by mi to bejt jedno, stalo se to před třinácti lety, ale hodlám to využít ve svůj prospěch. Dělá tohle všechno ze mě dobrýho člověka?

Víš, já myslim, že málokdo je fakt dobrej člověk. A kdo o sobě říká, že jím je, tak lže. A hlavně sám sobě, což je to nejhorší. Myslím si totiž, že každý v sobě mermomocí skrývá nějakou tu blbou vlastnost, dělá neupřímné věci, je tajně sobecký, nebo lže. A tak to prostě je. Chování je jedna věc, způsob myšlení druhá.

Asi jsem Ti teď neodala moc pozitivní energie a korbou náklaďáku nevyložila kopec srandy, co? No aspoň teď víš... No prostě víš, víš co. Ten článek moc chválím - ne snad proto, že bych Ti ty pocity nějak přála, ale proto, že jsi byla schopná takhle se otevřít. K ostatním můžeš být neupřímná, a není to to nejhorší - ale když nejsi upřímná sama k sobě, nemůžeš se najít. Vím, o čem tohle je, a je to strašný. A fakt nemá cenu zapírat sama před sebou, kdo doopravdy jsi - když skončí ten vnitřní boj, uleví se Ti. Fakt.

Tak snad Ti nevadí, že tu píšu takovýhle depresivní a hodně otevřený román.