Jo, pátek, to je můj den!
Takže, jaký byl můj týden od pátku do pátku?
PÁTEK
Šli jsme do kina na třetí díl Deníku Bridget Jonesové, jednička se mi tehdy líbila, dvojka už byla horší (o dost horší), tak jsem byla zvědavá, jaká bude trojka. A víte co? Nebyl to bůhví jaký úžasný film. Ale byla to nostalgie. Tak neskutečná nostalgie, až se mi svíralo hrdlo. Renée Zellweger byla o tolik starší, Coling Firth měl taky pár šedin a vrásek navíc, ale byli to pořád oni...
SOBOTA
Prší. Konečně! Takže nemusím mýt okna, což je fajn zpráva. Celý den je pod mrakem. A z toho se chce člověku spát. Panečku, to je ten pravý podzim! Haló? Podzimní depko? Kdééé jsíííí? Čekám tu na tebe s náručí dokořán! Ty si to necháš na podělí? Tak to jo, souhlasím!
Mimochodem, pekla jsem foccaciu, nestihla ani vychladnout. Už dlouho jsem ji nedělala, takže jsem to brala jako takové menší odreagování. Neměli jsme doma zelené olivy, tak jsem na to dala ty černé a jsou taky moc dobré. Omlouvám se všem, kdo olivy nemáte rádi. Nevíte, o co přicházíte! Kdo by chtěl zkusit, recept je tady, úplně na konci článku.
NEDĚLE
Taky máte někdy takové ty líné dny, kdy se jen válíte, čučíte na bednu, jíte, spíte a nic moc neděláte? Přesně takový jsem měla dnes den. Nečučela jsem na bednu, ale na filmy a seriály na pc. Hele, já jsem normálně líná i číst. A to už je co říct. Přes týden jsem shlédla celý seriál 11.22.63 (moc doporučuji!), dokukala jsem Perníkového tátu, zjistila jsem, že The orange is a new black mě už nebaví a dnes jsem zkoukla i pár filmů.
PONDĚLĺ
Tak jo. Je to tady. Zápis předmětů. Už od rána mi bylo zle. Jo, sypu se a to je to, vážení, jen stupidní zápis předmětů. V jednu hodinu odpoledne se mi tak rozklepaly ruce a rozbušilo srdce, že jsem myslela, že sebou seknu. Klikala jsem jako zběsilá, byla jsem připravená rvát se o ty nejlepší hodiny. Nestihla jsem 5 pedmětů. Ale i tak jsem ráda, že jsem se na spoustu přednášek vecpala. Teď budu jenom čekat, jestli se někde na těch 5 předmětech neuvolní místo, jinak píšu a volám všudemožně i nemožně. Ach jo, je to peklo.
ÚTERÝ
Dnes jsem měla podivnou náladu, pořád se stresuju, protože ten včerejší rozvrh nedopadl moc dobře. K tomu všemu jsem musela zajít k doktorce (eee, k té mezi ženami méně oblíbené), což mi na náladě nepřidalo. Ale můžu říct, že moje doktorka je ztělesněný anděl. Je snad ta nejmilejší osoba, kterou znám. A je to o ní všeobecně známo, takže nejsem jediná, co si pochvaluje její přístup. Víte co je zvláštní? Vždycky mám co dělat, abych se nerozbrečela u ultrazvuku. Je prostě hrozně dojemné vidět svůj vnitřek. A to, vážení, nejsem těhotná. Až někdy uvidím svoje dítě na ultrazvuku, asi se v ten moment rozložím na atomy. Nevím, jak to popsat. Vždycky, když mi ukazuje na té obrazovce, kde co mám a říká, že je to všechno v pořádku, zaplavuje mě pocit vděčnosti. Děkuji svému tělu, že udržuje všechno v tom správném chodu, že všechno funguje tak, jak má. Až na pár hormonů, kterých by občas mohlo být méně, a nějaký ten tůček navíc, si nemám na co stěžovat. Nemusím řešit žádné vady, srůsty, chybějící látky, špatné vstřebávání, alergie, záněty, nic. Jsem zdravá. A občas na tenhel fakt prostě zapomínám a beru ho jako samozřejmost. Asi jsem jediná osoba na planetě zemi, co chválí své vaječníky za dobře odvedenou práci. Šmarja, něco se mnou není v pořádku.
A tohle poslala jedna maminka žáka mé mamce, ju? :D
STŘEDA
Přání se plní, to teda jo! Psala jsem tu (pár měsíců zpět) článek o jedné slečně, ke které jsem chodila na hodiny dramaťáku. A kterou jsem měla vážně ráda a kterou jsem neviděla asi 10 let. Víte co? Potkala jsem ji v knihovně. Jen tak. Prostě mimochodem jsem ji potkala. Dívala se na mě vyděšeně, hlavně když jsem jí řekla, že se chystám na vysokou školu. Jo. Stály jsme tam, uvědomovaly si, jak ten čas letí (a další věci, co si schováváte nadůchod) a potom jsme se zase rozešly. Ale bylo fajn jí vidět. Co jsem koukala na facebook, hodně toho prožila. Hodně. Ale vůbec se nezměnila. Vůbec.
ČTVRTEK
To, že nechodím do školy, mě neskutečně psychicky deptá. Rodina si asi myslí Hele, Julie je doma, co kdybych ten hrnek neumyl? Jo! Nechám jí ho tady uprostřed linky hezky celý olepený od kafe.A víte co? Když už je doma, nechám tu rozdělaný topinkovač, prkýnko od rajčete, talířek od koláče a trochu příboru. Každé ráno tam na mě čeká nádobí od večeře, kompletní nádobí od snídaně a když k tomu přidám svůj hrnek a talíř od toustů, je z toho celý Ben Nevis špinavého nádobí. Takže hned poté, co si sundám pyžamo, si oblékám zástěru a dělám hospodynku. Takhle to je celé září. CELÉ ZÁŘĺ! Chci do školy...
PÁTEK
Sleduju už pátý seriál. Hrabe mi. Už nedokážu rozeznat realitu od seriálového světa. Někdy si čistím zuby a slyším smích publika. Takový ten haha. Víte, co myslím. Stala se ze mě klasická gaučová povalečka. Mám neumytý vlasy, upatlanou mikinu od bramborový kaše, okousaný nehty, ponožky s chuchvalcema prachu, čumím na seriály a pravděpodobně se něčím cpu. Každou hodinu pořádám nájezdy na lednici. Z nudy. Zase jsem si roztáhla žaludek, jinak absoutně nechápu, jak je možný, že se do mně vejde 5 toustů, půlka čokolády, 2 kafe, veliký zelený čaj, dva banány, kus klobásy, pár plátků šunky, těstoviny z úterní večeře, zbytek mlíka a karamelový bonbóny. A to všechno jenom k snídani. Nechápu. Jak?!
Jo, chvílema i brečím nad svým životem a upadám do hlubokých stavů absolutní deziluze, protože jestli je tohle život, tak je pěkně naprd. Jdu si dát sušenky. Na uklidinění. Jo, JEŠTĚ TAM MÁM MĺSTO!