Hroznetajne | Pořád já?

Mám za sebou měsíc vysoké školy.

Za ten jeden měsíc jsem se stihla:

- naučit být sama. Což jsem uměla i doteď, ale naučila jsem se cíleně vyhledávat okamžiky, ve kterých jsem jen já sama se sebou. Toulám se mezi jednotlivými přednáškami po Praze, prohlížím si domy, kostely a krámky, courám se po malých parcích nebo po břehu Vltavy. Sednu si na lavičku (pod zadek si dám noviny, nechci nastydnout, že), zachumlám se do šály a luštím sudoku. Nebo si zalezu do zapadlého vietnamského bistra, objednám si vroucí vývar a peru se s hůlkami. Až je to nezdravé, jak ráda jsem sama.

- utíkat a to hodně rychle. Dojíždím. A bydlení v Praze zatím ani neplánuji. Takže vstávání ve 4 hodiny u mě není nic neobvyklého. No a autobusy mají samozřejmě zpoždění. A to třeba i hodinové, takže pak vyletím z autobusu jako šipka, do metra zapluju jak ryba na másle, z metra pospíchám do školy a celá uřícená potom rozdýchávám to nečekané vypětí sil celou přednášku. Jestli tu příští pátek nebude článek, vydejte se prosím hledat mě do ulic, budu tam někde ležet na zemi ve svalové křeči.

- zbavit se ostychu. Strašně jsem se styděla. Všude a pořád. Ve škole, v metru, v autobuse. Styděla jsem se někoho oslovit. Sama sebe jsem nepoznávala. Ještě pořád mám problém oslovit cizí lidi, ale je to mnohem lepší než na začátku. Snad se to postupem času zase ustálí.

- být zase o kousek víc zodpovědná. Nebyla jsem žádné dítě, které potřebovalo vodit za ručičku, to vůbec ne. Ale zase jsme pocítila nějaký posun. Spoustu věcí jsem si musela zařídit sama, ať už to byla registrace v menze nebo v knihovně, naplánování cesty ze školy (různými prostředky v různých hodinách) nebo dojet z jedné strany města na druhou a zase zpět. Bože díky za google mapy.

- poslouchat svoje tělo. Válela jsem si teď několik měsíců šunky, takže jsem úplně zapomněla, jak náročné je se soustředit na výklad od 7 ráno do půl 6 večer. Zjistila jsem, že jsem toho schopná jedině v případě, že spím 8 a více hodin, jím zeleninu nebo ovoce a piju vodu. Jinak mi pozornost klesá, mozek spí kolem 15. hodiny a zbytek dne jsem nepoužitelná. Když dodržím spánek, svačinky a pití, mám hrozně moc energie a vydržím celý den.

- zamilovat se do učení. Fakt mi to chybělo. Chybělo mi to nasávání nových vědomostí, ať jsou sebedivnější. Chybělo mi to si sednout, poslouchat někoho moudrého a zkušeného. Mrzí mě, že spousta lidí k tomu přistupuje tak, že nechodí tam, kam nutně nemusí. Ano, vstávat brzo ráno kvůli nějaké pitomé filozofii, kterou k životu vůůůůbec nepotřebujete, je strašně zbytečné. Ale kdybych nahlas vyslovila, že se mi poslední přednáška líbila právě proto, jak nepochopitelně složitá byla, tak mě polovina spolustudentek na chodbě probodá propiskami.

- změnit svůj přístup k povinnostem. Když opomeneme pedagogický deník (který se mi jakože opravdu nechce vyrábět), tak si všechny povinnosti snažím nakládat na podzimní měsíce, zbavovat se co nejrychleji všech referátů, výstupů a zkoušek. Chci si toho co nejvíce odbýt, dokud se nebudu muset učit na ty nejtěžší předměty. Mám za sebou už výstup na rétorice, odevzdanou esej na matematiku a příští týden píši první písemku z češtiny. Sama sebe normálně překvapuju.

K tomu všemu nám zase přestal žrát Edoušek, babička se chystá na transplantaci jater, mě odmítli jako dárce krevní plazmy, protože mám málo železa a malé krvinky, snažím se nakupovat vánoční dárky, hledat si nové přátele a dělat, že mi jako nevadí, jak na mě všichni prskají.

Jo a taky teď poslouchám tuhle 19letou Norku. Je okouzlující. 

Článek byl napsá už včera, ale rozbil se nám router a já ho nestihla publikovat. Hrozně moc mě potěšilo, že spousta z vás sem přišla hledat můj pravidelný páteční článek. Mockrát děkuji za Vaši přízeň!