cayenne®blbne.cz: Tak já spolužačky stejného jména měla už na ZŠ a ve třídě jsme byly rovnou tři. A to si rodiče, když mé jméno vymýšleli, ještě pochvalovali, jak byli originální Nicméně s přibývajícím věkem na své jmenovkyně narážím stále méně, takže pomalu nabírám jistý pocit jedinečnosti. Kromě toho naprosto sdílím tvůj pocit, že mé jméno ke mně jaksi nepatří nebo mě nevystihuje. Nutno přiznat, že do nějakých 15 let jsem své jméno opravdu ale opravdu neměla ráda. Vlastně obě jména. Jsou nesmyslně dlouhá a mé příjmení nesmyslně komplikované (pro cizince, ale i pro mnoho Čechů). Taky mě trošku mrzí, že se u nás nevede tradice dvou křestních jmen (ve Skandinávii je to naprosto běžné), protože jsem si jistá, že mé druhé jméno by pak bylo Anna (nemám nejmenších pochyb, že by máma prosadila zrovna tohle). No a příjmení... to snad v budoucnu vyřeším nějakým vhodným sňatkem