Až na vysoké škol jsem měla možnost pocítit, jaké to je, když se někdo jmenuje stejně, jako já.
Na celé základní škole, na celé střední škole, široko daleko jsem byla jediná Julie. S tímhle jménem jsem byla vždy spokojená, moc se mi líbí, a kdybych se tak nejmenovala, pravděpodobně bych tak někdy pojmenovala svou dceru (kdybych jakože nějakou měla, ale žádnou nemám, tak nevím, proč to sem píšu). Znala jsem maximálně tak jednu další Julii, s žádnou jsem se ale nepoznala tváří v tvář. A to, prosím pěkně, nemám pocit, že by mé jméno bylo něco extra neobvyklého. Ale tak nějak jsem nikdy nemusela k mému jménu hlásit i příjmení. A teď? Teď jsme 2. A je to prostě divný!
V každé třídě jsme měli 3x Terezku, 3x Honzu, několik Klárek a pár Kristýnek, taky značný počet Elišek a Petrů. A vždycky mi připadalo, že se nemůžou cítit jediněčně, originálně, když jsou s nimi v jedné místnosti lidé, kteří se jmenují úplně stejně! Že to musí být hrozně potupné, když musíte ke jménu přidat i příjmení, abyste se nějakým způsobem identifikovali, oddělili od těch ostatních. Dopadalo to vždycky tak, že se některým z těch "dvojníků" zprznilo jméno, takže byl Jenda, Honza a Honzík. Nebo Verča jedna, Verča dvě. Nebo Ela a Eliška. Nebo Petr a Petris. A tak podobně. Ale Julie, Julie byla vždycky jednom jedna a to jsem byla já. Řeklo se Julča, Juli, Julie, okamžitě jsem se otočila a nemusela jsem dodávat: "Jako já?"
Co se výběru mého jména týče, mamka by vám řekla nespočet historek, které se k tomu váží. Má nejoblíbenější je ale ta, kde se mé mamce snažila jedna známá Julii vymluvit. To jsem byla ještě malý skřítek plující v klokaní kapse.
"A jak se bude holčička jmenovat?" ptá se paní, za ruku drží svou malou vnučku.
"Julinka."
"Panebože! Jen to ne!" spráskla ruce a obrátila se na svou vnučku, "Kačenko, řekni tady té paní, co si každý večer ve vaně myješ?"
"Julinku."
A bylo zaděláno. Mamka se zhroutila. Je jasný, že nikdo nechce mít dítě, co se jmenuje jako přirození. Ale já jsem nakonec ráda, že jmenuju tak, jak se jmenuju a vám jsem chtěla jen říct, že tomu tam dole můžete říkat jakkoliv, ale Julinka ne, prosím.
I tak nemůžu říct, že bych byla se svým jménem nějak emočně propojená. Nedokáži ten pocit asi přesně vyjádřit, ale když opakuji svoje celé jméno pořád dokola, nevěřím, že jsem to já. Neztotožňuji se se svým příjmením ani se svým jménem. Já jsem prostě Já. Julie se mi říká, ale já to nejsem. Možná to zní podivně, ale pokaždé, když musím vyslovit své jméno, cítím trochu ostych. Ne, že bych měla směšné příjmení (jako mohlo by to být lepší, ale na výběr jsem moc neměla, že), nebo se za své jméno styděla, spíše necítím příslušnost k těm pár písmenkům, která mě pojmenovávají. Zajímalo by mě, jestli to tak taky někdo máte, nebo se naopak plně ztotožňujete s tím, jak se jmenujete (můžete hlasovat pod článkem).
Ještě menší dodatek Těm, kteří nezapomněli:
Tlapko - moc děkuji ještě jednou za přání! :-)
Ivanko - i tobě děkuji za přání, byla jsi samozřejmě první!
Strašilko - moc děkuji za přání, sobotní článek je tu hodně opožděně, ale přeci!
Mečoune - nic jiného jsem vlastně ani nečekala :D, dost vážně uvažuji o přejmenování se, alespoň v rámci pise.cz :D!