ranmaru: Já sama jsem si tohle nikdy nezažila, tedy ne tak doslova, mívám občas jenom divný pocit že je někdo neustále semnou, vleče se a nedá pokoj. Potom jsou tu ty stavy doprovázející spánkovou paralýzou, těžko říci co z toho je skutečné a co je jenom výplodem vlastní fantazie.

Ale co vím tak moje mladší, tenkrát pětiletá sestra jednou probudila barák v hlasitém řevu že tam v rohu stojí starý pán a říká že zabije maminku a tatínka, chápete ten šok když vám tohle udělá malé dítě? Bylo to v jednom pokoji kde tenkrát spával bratr se svou přítelkyní, prej se to několikrát opakovalo a toho pána nakonec viděli i rodiče, já ho tedy neviděla a osobně jsem za to ráda.

Já na duchy prostě nevěřím, nemohu tvrdit že bych někdy nějakého viděla, ale spíše mám často zimomřivky, skoro jako kdyby se mi někdo plazil po kůži

A potom je tu můj bratránek, je to autista, teď už má dvanáct a všichni víme že mají tak trochu svůj svět ve kterém žijí, ale když byl menší seděl ve vaně a teta ho koupala, znenadání začal křičet ženským hlasem: "Já se utopit nechtěla!" nutno podotknout že se mi ve vaně utopila maminka, tetina sestra.
Také mě vždycky zajímalo, jestli se může část duševní energie přenášet s věcmi zesnulého, jestli je to možné, nevím jak to pojmenovat, ale tetě se jednou zjevila máma ve dveřích, když si na ně pověsila její šaty. V tu chvíli zpanikařila a začala hystericky řvát ať odejde že jí tady nechce, to člověk v šoku prostě udělá a od té doby prý měla klid.

Kromě toho u nás ve vesnici postavili třímetrové dřevěné kříže, pak už se nic tak divného nestávalo, kromě snů které občas mívám, ale to je trochu jiná kapitola.

Upřímně mám ale největší respekt ze zrcadel, nevystojím odkrytá zrcadla v pokoji, ani když jdu do koupelny tak se do něj prostě nemůžu podívat.

Kdo ví, třeba opravdu existuje něco mezi nebem a zemí jenom to má prostě naším očím zůstat skryto, třeba se to jednou dozvíme.