Nevěřím kartářkám, numeroložkám, horoskopům, věštcům, předpovědi počasí a jiným šarlatánským metodám. Nevěřím na upíry, na duchy, na čarodějnice, na jednorožce, na zvuk andělských rolniček ani na Pandořinu skříňku. A dokonce je mi i fuk, čemu si věří ostatní. Ale občas si prostě jen tak pro sebe povím Co když je něco mezi nebem a zemí?
Nikdy jsem neměla ráda duchařské historky. Znáte to, takové ty trapárny, co psali v Bravíčku (pokud tam psali někdy i něco jiného). Moje spolužačky to krutě žraly a četly si to před spaním, jakože se postraší. A mě to nikdy nestrašilo, protože jsem tomu jednoduše nevěřila. Nevěřila jsem nikdy na duchy a možná bych na ně nevěřila ani teď. Jenomže to by se nám nesměl narodit do rodiny bratránek, co si s nimi hraje. A teď, vážení, jakože fakt nekecám.
Mámina kamarádka má třeba vnuka, co vidí aury. Vedla ho za ruku po náměstí u nás ve městě, když v tom se chlapeček zarazil a vytřeštěně zírá na úplně cizí paní na lavičce. Pak se za ní rozběhne s napřaženýma rukama, aniž by ji kdykoliv před tím viděl. A ta podivná paní řekla něco jako Váš vnuk vidí moji auru a já tu jeho, to je v pořádku, nelekejte se. Představte si, že si myslíte, že váš syn je úplně obyčejný syn, ale ve skutečnosti se vám povedlo zrodit chodící portál do Narnie a přenášedlo do Bradavic V JEDNOM! Ty dva se spolu objali a to bylo všechno. Takovým dětem se říká indigové děti, nebo co. Že prý vidí věci, které ostatní nevidí.
A co ten můj bratranec? Ten si zase v pohodičce hrál na koberci, když v tom si začal povídat sám pro sebe. Tak se ho teta zeptala, s kým si to povídá a on: "S pánem."
"S jakým pánem?"
"Támhle." a ukázal do rohu místnosti.
Pánovi pak mával, mluvil s ním, smál se, hráli si spolu. Zní to zvláštně, možná si říkáte No bóže, tak si děcko vymyslelo imaginárního freunda. Ale představte si, že sedíte u malého dítěte v prázdném bytě a ono si povídá se vzduchem a ukazuje do prázdna. To se porozhlédnete kolem sebe a napadnou vás věci, který by vás normálně nenapadly (třeba jestli se duchové dívají, když si dáváte podrpsenku a tak...). Teta prý pak někde našla, že některé děti skutečně mohou vidět duchy a že to vlastně není tak neobvyklé. Já jsem dokonce zažila, že když jsem si s ním hrála na zemi u babičky v pokojíku, zahleděl se na stěnu za mnou a zamával. A hrál si v klidu dál. Ohlédla jsem se za rameno. Byl to strašně divný pocit.
"Ondro? Je tam vzadu někdo?"
Neodpověděl, hrál si dál s autíčky a pak až do večera nikomu nemával. Když pak přišel na návštěvu k nám domů, zeptala jsem se ho ve svém pokoji, jestli tu s námi někdo je. Rozhlédl se a neodpověděl.
Teta to pak na chvíli nechala plavat, vždyť to kluka přejde. Potom jsme si z toho dělali srandu. Jestli pak se pán dívá, když jsme na záchodě? Nezapomněl Ondrášek zamávat pánovi při odchodu z bytu? Ale sranda to byla do té doby, než Ondra začal ječet uprostřed noci v postýlce. Že je tam s ním jiný zlý pán a že se ho obojí a kdesi cosi. A když to trvalo dlouho, tak teta přemýšlela, že si tam přivede faráře s kadidlem nebo nějakého jiného vymetače. Nakonec jí někdo poradil, ať prostě jenom zapálí svíčku a i když se jí to může zdát sebedivnější, má prostě požádá, aby duchové opustili byt a odešli pryč. A je klid.
Vzhledem k tomu, že máme za domem v polích bývalé středověké bojiště, tak reálně uvažuji nad tím, že tam jednou bratrance vezmu a budu po něm požadovat, aby mi představil průhledné obyvatele zdejších pastvin. To bude teprve sranda.