tlapka: Jsem velmi ráda, že jsem si včera tenhle článek nechala až na poledne dalšího dne.
V Bravíčku teda psali i ehm, jinačí historky, často jsme si ten časák půjčovaly od spolužačky, co to brala smrtelně vážně, a pak se nad tím řehnily (hlavně tedy nad těmi, ehm, jinačími historkami ).
V takových plátcích se to nedá brát vážně, ale když něco takového vypráví někdo bližší, tak před tím mám ohromný respekt. Mé racionální já sice spoléhá na to, že jde o záležitost psychiky, kdy se mu promítne, nač intenzivně myslí, ale nedala bych za to ruku do ohně. Myslím, že něco mezi nebem a zemí, a je jedno, jak si to kdo nazve, existuje. Ne všichni mají stejnou citlivost na tyhle vjemy, ale...
Zrovna u dětí si říkám, že je větší šance, že prostě jen až příliš věří svým snům, "dětská lež" je přímo psychologický pojem. Mozek si nemůže srovnat všechny ty jevy, působí na něj hrozně silně, snadno dojde ke zkreslení... ale proč by se jim zformovaly zrovna do takové podoby? Proč vidí pána, a ne nějakého jiného chlapečka, se kterým by si byli bližší?
Sama takovou zkušenost nemám. Stačilo mi, když se mi párkrát o duších zdálo. Užívám si jen intiutivní spojení s babičkou, kdy si kolikrát dva, tři týdny nenapíšeme, a pak sáhneme po telefonu ve stejnou chvíli. A podotýkám, že nejde o situaci "Jé, v televizi je nějaký tenis, musím napsat, jestli se dívají...".