Aneb další příspěvek vytvořený po vykydání obsahu mého telefonu.
Konečně mám lepší telefon. Nebo teda telefon s lepším foťákem. Absolutně nemám touhu vlastnit nějakou zrcadlovku, protože bych se s ní stejně nenaučila zacházet a někde bych to omylem rozflákala. Mobil mi bohatě stačí. Občas si všechny fotky stáhnu do počítače, vygumuji galerii a fotím vesele dál. Žádná kvalita, ale mně to stačí. A tady pár fotek máte, těch nejzajímavějších. Alespoň z mého pohledu. A nezbytný komentář k nim. To je jasný.
Podobný článek zde: Generátor náhodný/...
Co by to bylo za fotočlánek bez Edíčka, že jo. Tato fotografie demonstruje, jak skvěle se nám králík hodí barevně do interiéru. Možná se vám zdá, že vypadá uraženě, ve skutečnosti jen podřimuje. Je to noční tvor, přes den víceméně jenom chrní. Ale nesmíte mu to mít za zlé. V březnu oslavil 5 let (v přepočtu na lidský věk něco kolem 45 let), takže věk na to má, pospávání přes den si rozhodně může dovolit. Zdravý je jak řípa a když je v náladě, tak znásilňuje oba svoje míčky. A kdybyste v té hordě chlupů nějak neviděli králíka, tak pro upřesnění - koukáte se na zadek. Ale že ho má pěkný, co? :D
Praha mě nepřestává uchvacovat. A i když kolem toho chodím každý den, nepřestávám se zastavovat a fotit si to, jako správný japonský turista. Ještě pořád jsem se nevydala do ulic s průvodcem, kterého jsem si nechala nadělit od Ježíška, ale rozhodně to mám v plánu. Třeba se Zo, na kterou se už moc těším tento čtvrtek!
Ze článku o lyžovačce v Itálii nakonec sešlo. Mám ohromnou spoustu kýčovitých fotek, připravovala jsem se, jak vám o tom hezky napíšu. Skutek utek. Nějak jsem si na to nenašla čas ani odhodlání. Cestopisné články psát moc neumím, takže tu zase zanechám jenom pár fotek jako drobné fragmenty, které mi budu připomínat jednu z nejlepších dovolených v mém životě. Vydali jsme se celá rodina a přes počáteční nesnáze (agentura, přes kterou jsme to koupili nám neřekla, že klíčky od svého hotelového pokoje získáme několik kilometrů od hotelu PROTOŽE KOHO BY TO ASI NAPADLO ŽEJO, telefonovala jsem anglicky s Italkou, která na mě křičela italským přízvukem, no prostě zážitek, co si budeme povídat) jsme si užili skvělé počasí, prvotřídní sníh a hotel přímo na sjezdovce. Vypili jsme několik úžasných cappuccin a bombardin, snědli nejakou tu pizzu a vylyžovali se možná až moc. Stýská se mi!
A jaro už nám vystrkuje růžky. I přes mé každoroční jarní deprese (protože narozeniny, protože dvacet, protože umírám) se snažím všímat si, jak se všechno kolem budí. Sousedovic slepice kdákají víc než v zimě, Edíček má jarní nálady daleko častěji než obvykle, začínají lítat mouchy a posledně po mně lezlo i klíště. No prostě jaro, parádička. Fotka pořízena na babiččině zahradě.
Se ségrou jsme teď byly dva pátky za sebou ládovat do žaludků vietnamské jídlo. Kromě naší oblíbené Pho jsme vyzkoušely i bun bo nam bo (nudle, zelenina, pražená cibulka, burské oříšky a trocha polévky na dně) nebo smažené jarní závitky. A všechno nám ohromně chutná. Zkoušela bych dál, ale restaurace většinou nabízí jenom základní nejznámější jídla a pak spoustu čínského, které jíst zrovna nechci. Chtělo by to nějaké specializované bistro. Ale zase ne moc drahé. Jsme chudé studentky, že jo.
No a poslední obrázek nechám bez komentáře. Nechám Vás hádat. Vy, co to znáte, neprozrazujte. Ostatní můžete hádat, o co se asi tak jedná :-). Jen prozradím, souvisí to se školou.
Jen bych chtěla na konec ještě poděkovat všem za vřelé komentáře u minulého článku, velmi, opravdu velmi si toho cením.