Období těch nejkrásnější starostí.
Pamatuji si, jak jsem celé dětství toužila být dospělá. Už ve školce jsem si říkala, že až budu dospělá, budu mít miminko, kočárek, manžela (ideálně se provdám za svého tatínka) a psa. Mám fakt chuť vrátit se v čase, najít samu sebe, jak sedím na dvorku na písku (který mi sám od sebe skáče do ponožek) pokleknout na kolena, zadívat se sama sobě do obličeje a říct: "Holka, vyser se na to. Ve dvaceti budeš dospělá, ale nebudeš mít ani miminko, tudíž ani kočárek a ani manžela. A ani toho pitomýho psa. Budeš mít absolutní hovno, budeš nešťastná, pořád beďaratá, s rovnátkama a brýlema a totálním nevkusem na oblečení. Takže si užívej toho, že můžeš bezstarostně přesýpat celé odpoledne kameny, kreslit křídama, krást sousedce jahody a snídat kakao."
Jo, uhodli jste dobře. Krize středního věku. Mám ji každý rok na každé narozeniny každičký duben od svých 14 let. Mojí narozeninovou tradicí je, že brečím po nocích, protože si uvědomím, že mi umře maminka a tatínek, že mi umře Edíček, že umřu já. A když zrovna nebrečím nad budoucí smrtí nás všech, tak se modlím, ať alespoň umřu dřív, než moje sestra. Prostě dospělácký starosti. Přesně jak jsem si plánovala.
Chtěla jsem být trenérkou plavání. Učitelkou. Prodavačkou větrníků se šlehačkou. Květinářkou. Zubařkou. Herečkou. Pamatuji si, jak jsem měla v hlavě obrazy sebe samé. Moje snění bylo tak barevné, že si ty tehdejší představy pamatuji i dnes. A buďme upřímní, moc se toho nezměnilo. Pořád si představuji samu sebe v nějakých totálně nereálných představách. Na červeném koberci. O 30 kilo hubenější. S krásnou pletí. Na přední straně absolutně zbytečného magazínu. V drahých šatech. S šatníkem o velikosti jedné místnosti. S nejlepším manželem pod sluncem. Jsem docela zoufalá z toho, jak jsem pořád stejná. Uvnitř jsem se vlastně vůbec nezměnila.
Pamatuji si takové to: "Až budu velká, tak..." Ale teď jsem velká. No dobře, metr šedesát vysoký trpaslík nebude nikdy velký, ale víte jak to myslím. Jsem "velká" a pořád jsem dítě. Mám radost z totálních kravin. Stačí mi dobrý jídlo a hned mám lepší náladu (asi pozůstatky z kojeneckého období). Jsem spokojená s tím, co namaluju (školka), i když bych asi neměla být. Mám strach z autorit (předškolní období). Kdyby to nebylo divný, klidně bych svačila na ubrousku s obrázky kočiček (první třída). Jsem v zajetí představy sebe samé jako malé šťastné holky. A hledám situace, které mi připomenou moje krásný dětství. Instinktivně vyhledávám všechno, co mi připomíná hračky z mého dětství. Stýská se mi po kostkovaných zástěrkách ze školky, po příborech s vytlačenými zvířátky na rukojeti, po žvýkačce v podobě srolované pásky v kulaté růžové krabičce. Stýská se mi po mé bílé noční košili se žlutou krajkou (a černou skvrnou na břiše, protože jsem v ní malovala tuší). Chybí mi plovoucí podlaha, kterou jsem měla v pokojíku, vůně babiččíných tulipánů (které jsem ochutnávala, když se nikdo nedíval - logicky, když je něco pěkný, musí to i dobře chutnat), dědovy červené brambory obalené mokrou zeminou, velikonoční beránek, co měl lentilky místo očí. Já jsem vlastně ještě pořád dítě.
Je tu jenom jeden zásadní rozdíl. Už NECHCI být velká.
Pozdě, Julie. Pozdě.
Usmívá se. Asi pořád doufá v toho psa. Haha. No jasně. Psa.