mow: Tímhle svým komentářem nereaguji jen na ten tvůj, ale i na wien a damn-girl. Holky, jak začít, a přitom vás neurazit. Asi takhle - mám z vašich komentářů pěknou depku, hlavně teda z Julči, která má v devatenácti myšlenky, který bych u ní čekal až tak za 16 let, a to pouze v případě, že i v tý době bude bez chlapa a dítěte, což pravděpodobně nebude. Můj učitel češtiny na základce mě učil, že se má žít přítomností, minulost totiž už nezměníme a budoucnost máme možnost ovlivnit jen zčásti. A přemýšlení o ní je často depresivní.

Kdy je člověk úplně ztracenej? V podstatě nikdy. Dokud neležíte pod zemí, máte furt naději. Vaší chybou, holky, je to, že se porovnáváte s okolím, což je těžké někdy nedělat, ale snažte se to omezit, protože vás to může vnitřně užírat. A vlastně nevíte, co je správný. Nebylo to tedy za komunistů lepší? Lepší v tom, že měli všichni nalajnovaný životy, tedy do 20-22 dítě, pak práce, nepochybovalo se. Tak to bylo, tak se žilo. Trošku mám pocit, že si nevíte s tou svobodou a bezbřehostí rady. A Julčo, už to, že se ptáš, co je ještě normální, je chyba. Nečekej, že ti napíšu, do kdy bydlet s rodiči, kdy první dítě, abys to všechno stihla, a přitom nebyla poprvé mámou ve 40. Jízdní řády na život fakt nedělám,zkusil jsem to u sebe, když jsem si v sedmadvaceti dal závazek, že si do 30 najdu číču, nebo se aspoň nechám vopíchat

Číča nepřišla a na vopíchání jsem nenašel odvahu. A bude mi pětatřicet. Jsi ještě příliš mladá na vyletění z hnízda, a pokud tě rodiče neomezujou a tvé bydlení u rodičů neomezuje je, bydli s nimi třeba do 30. Jen mám názor, že pro mě je vylétnutí z hnízda znakem dospělosti. Pokud vylítneš až ve 30, nic proti, ale o to těžší pak můžeš mít fungovat v domácnosti s přítelem.

No a pokud budeš u rodičů bydlet napořád, i s přítelem, tak opět nic proti. Má to výhodu v o dost nižších nákladech a hlavně se člověk může postarat o rodiče, až budou třeba nemohoucí, což by měla být naše povinnost, ať už s rodiči bydlíme, nebo ne.

Nicméně je fér dodat, že dvougenerační soužití má i svý nevýhody, a není jich úplně málo. Člověk je pod drobnohledem a většina rodičů má rodičů, i když to myslí dobře, má tendenci kecat svým potomkům i v dospělosti do života, vědí o každým jejich prdu, když se vrací z plesu, zábavy, můžou rodiče probudit, rodiče můžou zase deptat hádky mladejch. A to jsou všechno důvody, proč dnes tak málo párů je ochotno dobrovolně bydlet se svými rodiči. Beru to tak, že 20 až 25 let se rodiče přizpůsobují dětem a stejnou dobu děti rodičům, ti druzí ale víc. No a mladí si chtějí většinou žít po svým.

Tím neříkám, že dvougenerační bydlení nemůže fungovat. Může. Ale chce to dost snahy, tolerance a respektu a občas se přizpůsobit. To bydlení s rodiči je dobrá příležitost našetřit prachy. A pokud jde o to, naučit se samostatnosti, na to je skvělá vysoká. Můžu posloužit příkladem s Chemickou:

Po maturitě, to jí mohlo být 20, nastoupila do Prahy na VŠE a musela se naučit sama fungovat v tý velký Praze. Když jsem jí po promoci pomáhal shánět bydlení, to jí bylo 25, sama si obtelefonovávala inzeráty, sama jezdila na prohlídky bytů, jednala s úřady, prostě naučila se postarat sama o sebe. Já vím, pro vás asi samozřejmost, když jí bylo 25, to byl rok 2008, ale pro mě to v dnešní době zas taková samozřejmost není. Ale pro život to byla nejlepší škola. Tím neříkám, že všichni mají chodit povinně na vejšky, stačily by intry, ale je něco jinýho, když každý den dojíždíte domů, a něco jiného je, když jen o víkendu nebo jednou za 14 dní. Čili mám tezi, a čest výjimkám, že dlouhodobé soužití s rodiči vede k nesamostatnosti, protože většina rodičů má tendenci nás chránit, myslet za nás, připomínat nám spoustu věcí, díky tomu máme v hlavě víc místa atd.

A pokud jde o rodinu, máte to vy ženský těžší. Možná kecám, ale občas mi to přijde trochu jako závody. Když se vám začnou vdávat kámošky nebo jezdit s kočárama, ať chcete, nebo nechcete, v podvědomí to vytvoří tlak. Tlak na to, že něčím vybočujete a že byste se už taky měly "přizpůsobit". A "výborný" je, když vám ještě okolí naznačí, něco ve smyslu, že už je ti 30, a že už by sis taky mohla někoho najít, což velmi povzbudí. Jenže okolí, hlavně starší generace, nechápe, že dnes najít použitelnýho partnera pro život, je zatraceně těžký. A pokud potkáváte jen debily nebo blbky, tak nepůjdete do chomoutu a do dítěte jen proto, že si to přeje okolí.

Já se sice nemůžu zbavit pocitu, že dřív se brali lidi ochotněji, ale ne proto, že vždycky chtěli, ale protože se to do určitého věku čekalo. A pokud byl někdo na ocet dýl, taktně mu naznačilo, že by si už měl/a někoho najít.

Taky nebyla tak rozšířená antikoncepce, takže pokud ho dotyčný zapomněl vytáhnout včas, pustil to do ní, ona následně otěhotněla, musel si ji vzít, protože by ho společnost vykostila. A být svobodnou matkou, to byl vyloženě cejch. Dneska většina holek něco bere, takže si nemusíme nasazovat na šašky takové ty gumové návleky a můžeme si užívat i sex pro radost Možná dnešním náctiletým chybí i zodpovědnost, ale jak můžou být zodpovědní, když za ně všechny problémy řeší rodiče?

A co je normální? Normální přijde každému ta doba, ve které žil, přesně jak říkáš. A když se oháníme rozvodovostí a že se rodí málo dětí, tak můžu říct, že už v 70. letech jsme patřili v rozvodovosti na špičku, cca 30%. Nejmenší rozvodovost byla za 1. světový, zhruba 5%. Důvody nevím, jiná morálka, rozvod ostuda, jiní tvrdí, že většina chlapů byla na frontě a další názor říká, že vždycky při velkých krizích drží lidi při sobě. Tmelí společnost. A když vám nad hlavama budou padat bomby a budete bojovat o kejhák, tak to poslední, na co budete myslet, je rozvod. A k tý porodnosti:

1974 - 194 215 dětí (maximum)

1986 - 133 356

1987 - 130 923

1988 - 132 667

1989 - 128 356

1992 - 121 705

1993 - 121 025

1. ledna 1993 došlo k rozdělení Československa

1994 - 106 576

1995 - 96 097

1996 - 90 446

Až do roku 1999 se to drží kolem 90 500 narozených dětí, v roce 1999 to poprvé spadne pod 90 tisíc (89 471).

2000 - 90 910

2001 - 90 715

2002 - 92 786

2003 - 93 685

2005 - 102 211

2006 - 105 831

2007 - 114 832

2008 - 119 570

2009 - 118 348

2010 - 117 153

2011 - 108 673

2012 - 108 576

2013 - 106 751

2014 - 109 860

2015 - 110 764

2016 - 112 663

Takže ty statistiky nejsou tak hrozivý. Zajímavé je, že demografové nebili na poplach v roce 1999. Jasně, správně by se to mělo dát do kontextu s počtem zemřelých, ale přece nebudou všichni dělat děti jen proto, abychom nevymírali. Ty čísla jsem sem dal proto, abych ukázal, že ženský děti chtěj, a že se prckové roděj, navíc to má vzestupnou tendenci. Jenže média ráda děsí lidi a neřeknou, že se loni narodilo nejvíc dětí za šest let, neb by to asi znělo příliš optimisticky v záplavě těch negativních zpráv.

A kdysi jsem četl, že nejsme stavěný na porodnost třeba 150 tisíc dětí ročně. Už někdy při 120 tisících jsem slýchával, jak porodnice praskaj ve švech, chybí jesle, školky, takže ono jen tupé volání po větším počtu dětí, když na ně nemáme kapacity, je blbost.

http://www.tyden.cz/rubriky/zdravi/deti/uz-nejsme-nejhorsi-v-eu-porodnost-v-cesku-vyrazne-vzrostla_420937.html

Takže když v roce 2015 byl průměr 1,57 dítěte na ženu, a abychom nevymírali, měl by být průměr 2,1 na ženu, což odpovídá cca 148 155 živě narozených dětí ročně. A tolik se jich nerodilo ani v 80. letech, tak nechápu ty pindy.