Tak mě napadlo, kde se vlastně nacházím. Kde podle společnosti stojím. A kde bych stála, kdybych se narodila před 100 lety.
Moje babička se vdávala v 19 letech. Být to já, slavím dnes rok svého nového manželství. Zakládám rodinu, pod prsama nesu kotlík s nově uvařenou polívčičkou (haha, chápeme), sháním látkové pleny a svého muže přemlouvám, aby mi stloukl postýlku. Ne z IKEA, ale doma dělanou. Nebo půjčenou od sousedky, to je fuk. Kdybych byla jako babička, bydlela bych ve vesnickém domku, do necek nosila vodu a pracovala na poli. Ale narodila jsem se v jiné době...
Ještě nedávno holky v mém věku začínaly rodit svoje první dítě . Uměly si ušít sukni. Uměly z kukuřičnýho šustí vyrobit panenku (nebo něco takovýho prostě, no, minimálně pletly svetry). Uměly uvařit svíčkovou a uplácat kynutý koláč se švestkama. Jejich manželé měli hrubý ruce a zahrady plodily stovky okurek. Vlastnila bych 5 prostěradel (který bych rovnala na mandlu), 10 slepic a pár králíků. Kdybych byla v tomhle věku ještě stále svobodná, rodiče by mi nejspíš začali hledat vhodnou partii.
Kde stojím dneska? Co jsme to za generaci? Svoje první dítě budu mít tak v horizontu dalších 20 let. A bůh ví, jestli budu ještě plodná, protože dneska člověk nikdy neví. Teď si dítě ve spojení s mou osobou absolutně nedokážu představit. Absolutně ne. Děti mě nechávají chladnou. Jsem svobodná, živí mě rodiče, nepracuju, pro stát jsem člověk vlastně úplně zbytečný. Jo, jasně, studuju. Co jinýho bych asi taky měla dělat. Nic neumím. Jsem nezaměstnatelný gymnazista. Teda zaměstnatelný jo, akorát tak za kasu. Ani děti nerodím, ani tu vhodnou partii si nehledám. Sakra, k čemu tu jsem?!
Proč to vlastně všechno píšu. Mám pocit, jako kdybych se vznášela v podivném vzduchoprázdnu. Všichni mají nějaký pevný bod. Práci, rodinu, poslání, sen, za kterým si jdou. Já se ráno budím s pořád tou stejnou prapodivnou nejistotou. Nemám pevný bod. Připadám si jako malá holka. Já jsem malá holka. Jsem naivní až na půdu. Pořád věřím v takový ty pitomosti jako je spravedlnos, vášeň, láska ze které puká lebka a tak dále. V určitých situacích se chovám jako malý dítě. Ha, já bych byla jenom velký dítě, co by porodilo další dítě. Nevidím se v práci, nevidím se v rodině, nevidím se ve světě. Na obličeji mám první vrásky. Tuk se mi ukládá do zadku. Přestávám samu sebe poznávat. Kdo jsem. Co se ode mě čeká. Že by moje pravidelné krize středního věku?
Nechci společnost, která by mi říkala, co mám dělat. Ne. Dnešní svobodný svět je vlastně krásný. Děláme si co chceme. Na přední příčky našich žebříčků se vyšplhaly kariéry, školy, práce a cestování. Vybíráme si z pestrých palet možností. Ale produktem tohoto světa jsou lidé, kteří začínají uvažovat o rodině kolem 40, protože kariéra. Studenti, kteří studují zbytečné obory. Přerostlé naivní děti, které odmítají (neumí a ani nechtějí) pracovat. Jsem teď hrubá, jsem si toho vědomá. Možná moc pesimistická, jako vždycky lehce konzervativní, přehnaně sebekritická. Ale já mám před sebou rozdané svoje karty a vidím ty možnosti. Které nemám. Mohla bych mít. A nemám. Nejspíš jenom potřebuju někoho, kdo by mi řekl, že žiju jenom jednou, tak ať si nedělám těžkou hlavu zbytečnostmi. Ale to už se zase točím v kruhu.
Co mám dělat...