Takže asi takhle...

Pokud jste přišli na to, jak číst tenhle text, gratuluji. Vlastně negratuluji. Hned zjistíte proč. Jestli jsem tu teď dlouho nebyla, nesmíte se na mě zlobit. Prostě jsem na to neměla. Nešlo to.

Mojí babičce odmítli nejprve transplantaci jater. Už tohle pro nás mohlo být jisté varování, že to s ní jde z kopce. Dědičná cirhóza jater, různé klky v jícnu, diabetes, problém s bílými krvinkami. Všemu dala korunu rakovina. Přišla, snad aby babičku úplně dodělala. Tohle si snad nezaslouží nikdo na světě. Babička už vůbec ne. 

Odmítli ji léčit v jedné, v druhé, ve třetí nemocnici. A když odmítli mamku v onom věhlasném, úžasném protonovém centru, věděli jsme, že to byla jediná možnost, kde by babičce mohli pomoci. Poslední. A nevyšla. Už po telefonu se s námi odmítli bavit. Kombinace babiččiných chorob je absolutně neslučitelná s léčbou. Jakoukoliv.

Naše zdravotnictví je na vysoké úrovni. Budou vám operovat mozek, oko, střeva, vyříznou dítě z břicha, narovnají kosti, opraví srdce.

Ale mojí babičce pomoc odmítli a propustili ji domů dožít.

Minulý týden mamce volal děda, že babička leží v posteli a nereaguje. Když jsme vběhly s mamkou do bytu, babička vydávala jenom divný zvuky a vytřeštěně na nás koukala/nekoukala. Rychlá, kapačky, nemocnice.

Hypoglykemie.

V nemocnici ji dali jakž takž do pořádku. Největším problémem za poslední 2 roky je to, že zadržuje vodu. Je hubeňoučká jako kostra, ale před sebou má břicho, jako kdyby měla každou chvíli začít rodit trojčata. Vodu jí neustále odpouštějí, ale je to velice nebezpečné a velmi ji to vyčerpává. 

Za posledních několik měsíců neskutečně zkřehla. V nemocnici jim několikrát spadla, takže půlku těla má fialovou, jako kdyby ji někdo zmlátil. 

Nejí, nepije, slábne.

Řekli nám, že už je to jenom otázka několika týdnů.

Jestli odejde, tak to nezvládnu. Nezvládnu to. Nezvládnu. Prostě se to nesmí stát. Nesmí.