Život je vlastně o překonávání překážek, vyrovnávání se s různými nepohodlnými situacemi a řešení komplikací. Pro mě byl už hodně dlouhou dobu strašákem kotrmelec. Hloupý, pitomý kotrmelec na žíněnce. Už na gymplu jsem odmítala dřepnout si na zem, zabalit hlavu a překulit se. Učitelka mě tehdy nenutila.
Ale kotrmelec pro mě byl i nadále nepřekonatelnou překážkou. A samozřejmě, že mě to doběhlo. Ostatně jako vždy všechno.
Máme ve škole povinnou gymnastiku, pro jejíž splnění musíme umět šplhat na tyči, skočit přes kozu a udělat gymnastickou sestavu. Tyč - katastrofa, ale nějak to udělám. Koza - v pohodě. Sestava - tak to je v prdeli.Věděla jsem, že to přijde. Hodina, ve které se měly cvičit kotrmelce. Nenápadně jsem couvala od žíněnek a snažila se dělat, že jsem z průhledného skla. Máme takového staršího učitele, který to po nás NAŠTĚSTĺ nechtěl ukazovat jednotlivě, protože to by byl můj konec. Takže jsem se vždycky nenápadně přidala do fronty těch, co kotrmelec už dělali. Hodinu a půl jsem se schovávala za různé lidi (hele, fakt mi to dalo práci), dělala jsem, jakože to umím, odvahu ke kotrmelci jsem nenašla. Dělalo se mi zle se na ty kotrmelce jenom dívat! Spolužačky samozřejmě zjistily že se tomu nějak úmyslně vyhýbám, a tak mi nabízely pomoc. Že to budu muset NĚKDE natrénovat, že mi pomůžou se tam vyšvihnout. Nahrnuly se mi slzy do očí, málem jsem začala řvát jako malá holka.
Přitom můj strach nemá absolutně žádné racionální vysvětlení. Ve vodě dělám obrátky jednu za druhou, kotrmelců udělám stovky, je mi to fuk. Pozadu, popředu, zabalené, nezabalené. Na zemi je to jiný. Svět se obrátí vzhůru nohama, já se celá překulím a ještě ke všemu přes hlavu. PŘES HLAVU! Něco absolutně nepředstavitelného.
Divný je, že jsem je jako malá holka dělala bez problémů. Se ségrou jsme metaly salta do peřin a kolikrát jsme se pěkně bouchly. Pamatuji si, jak jsem dělala kotrmelce na základce, paní učitelka klečela u země a pomáhala nám, aby byly pěkně rovně. Přiša jsem, švihla to tam, neřešila to.
Včera jsme si zabalily se ségrou tašku a šly do tělocvičny u mamky ve škole. Byla prázdná, tak jsme si mohly dělat vylomeniny celý den.
Vytáhly jsme takovou tu obrovskou duchnu.
Sedla jsem si na bobek. A bylo to tady. Neskutečně se mi rozklepala kolena. Návaly zvracení. Asi celo hodinu jsem probrečela. V hlavě jsem si opakovala co se to děje, co se to děje, proč tak vyšiluju?! Chudák ségra nevěděla co se mnou. Mohla mi stokrát vysvětlovat, že je to do měkkého, nemůže se mi nic stát, nemám si jak ublížit, prostě se jenom musím odrazit nohama a zabalit hlavu. Odhodlání jsem hledala něco kolem jedné hodiny. Nekecám. Střídavě jsem se hecovala a upadala do panik příšerného strachu. Asi desetkrát jsem odhodlaně začala odpočet: "Tři, dva, jedna..." ale nohy jsem měla přikované k zemi.
V duchu jsem na sebe zařvala Julie, jestli neuděláš kotrmelec, vyhodí tě ze školy!
Prvních pět "divnokotrmelců" jsem udělala přes rameno. Do měkké duchny to vážně nebolelo.
Na žíněnce na zemi mě to popadlo znovu. Zase ten strach. Ale než jsem se stihla nadechnout, ségra mě popadla za nohy a přehodila mi je přes hlavu. Překvapením jsem zapomněla vykřiknout.
A pak jsem udělala další.
A další.
A pak jsem tam začala divně štelovat ruce, tak jsem se snažila to zlepšit.
A pak už byl dokonalý.
Dokázala jsem to.
Pořád se bojím, ale dává mi sílu to, že jsem to před tím už několikrát dokázala.
Další výzva, kterou jsem musela kvůli škole přijmout.
Díky.
Díky ségra, fakt dík.