melancholicka: Bože, mluvíš mi z duše , jsem prototyp přirozeně nasranýho obličeje, ačkoli mi vůbec nic není. Proto mě nikdy nikdo neoslovil, protože prý vyzařuju už na dálku absolutně nepřístupné pohledy. Úplně nejhorší jsou přesně ty dotazy: "co je?" "co ti je?" "vždyť vidim, že ti něco je, tak mi to řekni"... To bývám naštvaná doopravdy, ačkoli jsem předtím nebyla už jenom z podobně debilních dotazů .