atraktivnistrasilka: To mám. Hrdě se hlásím do klubu. Kdysi mě to štvalo, že se mě každý bojí a nikdo si se mnou nechce povídat. Dneska už to beru jako součást svojí identity. A jsem vlastně ráda, že si se mnou nikdo povídat nechce. Takže to má i svoje výhody.
A není to jenom můj výmysl. Máma mě nutí učit se vařit, protože říká, že s takovým věčně nasraným ksichtem se prostě nevdám (mám trochu podezření, že myslí můj ksicht jako celek, protože co si budem, moc jsem se našim nepovedla každopádně mi ale vyčítá jen mračení). A já říkám... tak ať. O starost míň. Sice lžu sama sobě, ale víš co, aspoň na všem vidím něco pozitivního. I to se počítá. Kvůli chlapovi se opravdu přetvařovat a nutit nebudu.
Bez RBF bych to už prostě nebyla já. Už jsem si tak nějak zvykla, že se mě lidi ptají, co se mi děje, že jsem tak smutná, nebo kdo mě naštval, že se tak hrozně mračím. A mně se to vlastně líbí. Usmívat se tak jako tak moc neumím. Nevím, jestli to ze mě dělá divnočlověka, ale každopádně mi ten pocit, že se permanentně tvářím jako načuřená mrcha, tak nějak dělá radost. Takovou tu divnou, zvrácenou. Takže já se vlastně v duchu raduju z toho, že vypadám jako naštvaná, i když se raduju. Ou jé. Jsem docela ráda, že o tom píšeš, protože aspoň můžu žít s pocitem, že je nás takových víc, než jsem myslela. A taky jsem ráda, že zrovna já jsem se narodila s tak blbým ksichtem, když mě to k úsměvu stejně většinou moc netáhne.

PS: Nikdy bych nevěřila, že budu oslavovat, že se "proti" svojí vůli tvářím jako mrcha. Fakt nikdy. A ani bych nikdy nevěřila, že se k tomu takhle hrdě přiznám. A veřejně k tomu. Díky za příležitost. Chtěla bych se sebou bejt ve všem takhle smířená.