tlapka: Juli, zlato!
Je mi hrozně líto, jak se během zkouškového trápíš. Z našeho psaného kontaktu vím, že si dokážeš strašně moc z té školy vzít, že se do těch dětí dokážeš vcítit, že nad tím umíš přemýšlet tak, jak mně nebylo úplně dáno. Možná, že právě ta tvá zodpovědnost ti to komplikuje, protože pak máš na sebe vysoké nároky.
Hrozně ráda bych ti napsala něco povzbudivého. Ať si představíš zkoušejícího na záchodě. Jak na to budeš v důchodu vzpomínat s úsměvem (a pak si uvědomím, že naše generace už se důchodu nedožije ). Je to náročné. U tebe je problém v tom, že máš pětileté studium - kdyby ne, dalo by se lépe říct - jsi v půlce, to už dáš.
Můj drahý nechal na bakaláři zdraví. Zlomilo ho to. Musel školu i přerušit. Žádná škola za zdraví nestojí!
Jsem čím dál vděčnější za to, že jsem vystudovala, jak jsem vystudovala. Ke konci jsem si taky hrábla, ale naštěstí se to u mě zlomilo do nasranosti, takže jsem klela jako dlaždič a byla vzteklá. Nicméně pořád mi to připadá jako ta lepší varianta.
Ty máš na to naučit se na každou zkoušku. Včetně téhle, kterou máš navíc. Akorát holt to chce více pokusů.
Kdybych ti mohla jakkoli pomoct, ať už by sis chtěla jen tak popovídat (o zkouškách i o čemkoliv jiném), neváhej mi napsat. Přinejhorším mám vždycky v rukávu nějakou hovadinu z domu nebo práce, nad kterou se dá hloubat o absurditě světa.