Asi jsem z písku

Aneb po delší době zase něco z toho osobnějšího soudku. A opět raději upozorňuji dopředu... hodně tady fňukám. 

Určitě jste někdy slyšeli někoho říkat, že studenti se mají stejně nejlíp, protože po nich nikdo nic nechce, nemusí makat, stačí chodit do školy a obědy jim vaří maminka. Tohle říkají ti lidé, co nikdy nestudovali žádnou vejšku, nebo ji studovali, ale už to jaksi pozapomněli.

Nejsem příliš psychicky odolná. To je zjištění, ke kterému jsem došla už při prvním zkouškovým. Nestuduji žádná prává ani medicínu, já vím. Moje zkoušky jsou ve srovnání s jinými obory jako absolutní nic. Levá zadní. Lehárko. Jenomže já to prostě nějak nervově nezvládám a sypu se jak hrad z písku před každou triviální písemkou. Neumím se učit dopředu, to je prostě fakt. A nejsem schopná s tím nic dělat. Adrenalin a časový pres se mnou dokážou udělat takový divy, že pak dostávám jedničky i tam, kde v podstatě netuším, o čem mluvím. Takže asi potřebuju, aby mi hořelo za prdelí. Protože jinak prokrastinuju, koukám do papírů a nic nedělám. A hodiny ubíhají a ubíhají... A až když jsem opravdu v tom příšerném presu, začínám zabírat.

Cítím, jak mě to ničí. 

Jediná věc, kterou dokážu dělat dopředu, jsou seminární práce a portfolia. To jsou věci, u kterých vím, že si je můžu udělat v klidu doma. Většinou si k tomu sednu a za pár hodin to celé napíšu a hned jdu od toho. Nějaké babrání v tom nesnáším. Vyhovuje mi, když vím, že do příštího týdne se má něco odevzdat. Udělám si na to doma čas a je to. Ale testy a zkoušky jsou pro mě prostě pořád příšerný utrpení.

Mám sklony k plačtivosti, třesou se mi ruce, v břiše mám příšerný křeče, nemůžu jíst. Jsem bílá jak stěna, je mi na zvracení, cítím, jak mi všude raší studený pot. Před každou zkouškou to jsou pro mě vyloženě fyzická muka. Tohle jsem nikde jinde v životě nezažívala. Vždycky jenom ve škole. A hlavně na téhle.

A přitom JÁ NEJSEM ŽÁDNÝ PUNTĺČKÁŘ, CO TOUŽĺ PO SAMÝCH JEDNIČKÁCH! I když to tak opravdu vypadá a spousta lidí si to o mně myslí. Upřímně říkám, že já o samé jedničky ani nijak moc nestojím. Nepotřebuju je. Zatím jsem je měla (teda teď mi to pokazil tělocvik, ehm ehm), ale kdybych měla i jenom samé trojky, bylo by mi to jedno. Známky pro mě nikdy nebyly prioritou. A  tak tu máme stále tu stejnou otázku - PROČ SE PROBOHA TAK PŘĺŠERNĚ NERVĺM?

Netuším. Děje se mi to samo a nejde to nijak ovládnout. Nejde to zastavit. Uklidňuju se, jak jen to jde. Dýchání zhluboka, dostatek pití, nejde o život. Vůbec to nezabírá. Je to horší a horší. Já nezískávám po každé zkoušce rezistenci vůči stresu. Já ten stres v sobě naopak přikrmuju! V tomhle semestru jsem ještě měla navíc příšernou krizi. Byla jsem tak na dně, že jsem s tím chtěla praštit. Jako kdyby moje podvědomí cítilo, že nejsem šťastná a snažilo se od toho utéct. Chtěla jsem se na to nervování vysrat a jít pracovat do obchodu nebo prostě něco dělat. Něco, kde bude stačit, když ráno vstanu, někde budu a zase přijdu domů. A nebudu u toho mít křeče v břiše a slzy na krajíčku... A dostanu peníze, takže si nebudu připadat tak k ničemu a nepotřebná. Chtěla jsem dělat cokoliv, jenom ne jezdit do školy. Absolutně jsem ztatila motivaci. Vypařila se jako lusknutím prstů.

Kdybych neměla doma tak dobré zázemí a skvělé rodiče, byl by ze mě za chvíli ještě větší uzlíček nervů, než jsem teď. 

Zakousnout se a vydržet, já vím. Jenomže mně připadá, že už mi došly síly. A to jsem vlastně pořád na začátku. To je na tom to nejhorší.

Tak si tak říkám, třeba ta škola není pro každýho...

obrázek