mow: Nechci tě urazit, Tajnůstkářko, ale tohle je asi to nejlepší, co jsi napsala. Rozumím ti přesně, ale zároveň ne. Některý věci neovlivníš, třeba to, že už tu nejsou tvoji milovaní. To bohužel nejde. Stejně tak nejde lusknutím prstů vykouzlit životní láska. Teď hned a tady, někdo, kdo tě dostane do kolen, zamotá ti hlavu tak, že tvůj krk bude vypadat jako vánočka. Možná se cítíme oba prázdní, možná nám něco chybí, ne možná, ale určitě. Přitom oba žijeme v úplných rodinách, kde nás mají rádi, jsme zdraví, nežijeme v bídě.

Život je ve svý podstatě hrozně limitující, protože zásadními rozhodnutími ovlivňujeme nejenom svůj život, ale i životy lidí kolem nás. Takže kdybys na rok sekla se školou a frnkla třeba na rok do Austrálie, tví živitelé by asi nebyli úplně nadšení. A zase jsme u toho, co občas řešíme s Raduš - kde je ta hranice mezi tím, co chce jeden, a s čím okolí nesouhlasí. Do jaký míry má člověk brát ohled na druhý a kdy si naopak prosadit něco přes odpor druhých? Ideální stav je ten, kdy okolí chápe, že některý věci dělat musíš, abys byla šťastná, i když je okolí považuje za pitomost a blbost, a ty zase chápeš, že některý věci dělat nemůžeš, protože jimi tak trochu okolí nervuješ.

Já bych se strašně rád nechal někým pobláznit, chtěl bych se zamilovat, zašukat si. Ale vím, že bychom museli překonat spoustu překážek, že bych dotyčné zkomplikoval život a možná tak trochu i svojí rodině, nevím. A život sám je dost komplikovanej. A tak si to kompenzuju přes kamarádky, hlavně Chemickou, který jsem poslal ponožky s chobotnicí, žralokem a velrybou. A tričko, kde je v kočárku šroubek, kterýho tlačí matka (tričko se jmenuje Správná matka). Proč? Možná proto, abych zažil ten pocit koupit nějaký holce něco na sebe.

Klíč je možná v tom nacházet uspokojení v maličkostech, protože mám jeden mozek, funkční jen pravou ruku, jeden penis a jeden počítač. A s tímhle musím vystačit většinu svýho života. Jsi mnohem méně limitovaná než já. Víš, co mi kdysi řekla Sladká?

"Je tvou povinností si ten život užít, jak nejlíp dokážeš!"

A posledních 8 let to tak dělám, už se tolik neřídím názory druhých, dřív ano. A dokonce mi to vyhovovalo. Ale jak roky šly a můj život stál pořád za větší hovno, začal jsem být sobečtější a už tolik neřeším, co by dělali nebo nedělali druhý. Druhý taky nejsou na vozejku. Takže dělám věci, který mě občas dostávají do konfliktu s okolím, ale člověk se tím nesmí nechat vyvést z míry. Jsem špatný člověk? Neřekl bych. Pomáhám druhým, rodinu ani kamarády nenechávám ve štychu, ale ve svých pětatřiceti fakt nepovažuji za nutné se v některých věcech obhajovat. Takže člověk má žít i podle svých představ, měl by brát samozřejmě i ohled na druhé, protože když bude žít výhradně jen podle sebe, může být obviněn ze sobectví.

Když budu žít výhradně podle představ druhých, sice nebudou konflikty, okolí bude spokojeno, ale budu spokojený já? Jednou si to cestování, Julčo, budeš muset prosadit. Já tvý rodiče chápu, znám to taky - některýma nápadama je holt stresujeme. A protože je máme rádi, asi bychom je měli stresovat co nejméně. Ale co když jde o věc, která má pro tebe zásadní význam?

Chápu, že jako potomci musíme do určité míry poslouchat, ale většina rodičů považuje za zcela automatické, že potomci poslouchají. A do určitého věku by to tak skutečně mělo být. Ale je otázka, jestli jsi povinna poslouchat i ve 20? Pomáhat ano, ale napadlo mě, jestli by tví rodiče ve svých 20 "uměli" poslouchat svoje rodiče?

A někdy je prostě nezbytný jít proti vlastním rodičům, to neznamená, že je nemáme rádi nebo že jsme sobci, to znamená, že myslíme i na sebe.

Jo, a moc se mi nelíbí ta věta: "Dokud tě živíme, tak budeš poslouchat!", protože to je velice nebezpečné souvětí, neb když je potomek trochu střelec a je mu aspoň 18, může se naštvat, třísknout dveřma a říct: "Bye!"