hroznetajne: Mowe, děkuji ti za komentář, který mnou zase pohnul . Dojal jsi mě, myslím, že přesně něco takového jsem asi potřebovala slyšet. Jsem strašný realista, který se snaží myslet prakticky, ale jsou prostě dny, kdy si dovolím snít a ono to bude asi spíše na škodu, nevím.
Ano, to je přesně to. Oba dva máme více méně to nejdůležitější k přežití. Jsme materiálně zajištění a jsme obklopeni lidmi, kteří nás mají rádi. Takže vlastně nemáme právo být nespokojení. Ale ono to není tak snadné, viď .

Radovat se z maličkostí docela zvládám, ale občas nastane chvíle, kdy mi to asi nestačí. Nebo nevím, co se stane, ale prostě se to přepne a moje skromnost vůči nárokům na sebe samou mě začne srát a říkám si, proč do háje nechci od života víc. Proč se spokojuji s málem?! Jenomže pak přijde pocit nevděku a zase se vracím na začátek. Nevím, jestli je problém v tom, že jsem materiálně i emočně hodně závislá na své rodině. Už si dokonce přiznávám, že žít na koleji nebo v bytě bych asi nezvládla psychicky, protože mám pocit, že mám prostě velký pouto s domovem. Jenomže být celý život doma s maminkou a nezlobit, dělat jenom dobré věci a nosit jedničky mi nepřipadá jako úplně dobře prožitý období. Chci něco jinýho, ale taky vím, že to jiný bych možná ani nezvládla. Připadám si ubohá...

Dokud tě živíme, budeš poslouchat - tohle jsem nikdy neslyšela. Nikdy mi to nikdo neřekl, na druhou stranu, já se tím tak trochu nevědomky řídím. Mám pocit vděku, ale ten mě zase svazuje v mých vlastních rozhodnutích. Takže furt dokola to samé.

Ale věřím, že jednou se prostě naseru a někam odjedu a bude to fajn, jenom teď na to není vhodná chvíle. Takže si to naplánuji, oznámím to a bude to . Až budu připravená, tak se to stane. A tebe samozřejmě zvu !!!

Můj limit přátel na píše je bohužel omezený, takže vždycky někoho musím vymazat, abych jiného mohla prodat, ale už jsi tam , neboj, chyba napravena, nemusíš být nasraný !