Dne 21. května jsem si napsala do svého papírového deníku...
A zase jsem šla kolem hřbitova a zase jsem to nezvládla. Pohled na ten pohřební ústav, na čela těch obrovských židovských hrobů mi drásá nervy. Je krásné počasí a všechno to, co čas pomalinku léčí, bylo zase zpátky. Měla jsem ji okamžitě před očima. Pamatuji si ji do posledního detailu. Pamatuji si ji v momentech, ve kterých byla nejšťastnější i její poslední, krušné okamžiky. Pamatuji si, jaká byla poslední den, co jsem ji viděla. Pamatuji si, jak voněla, jak tiskla ruku.
Dostala jsem se do fáze, které jsem se statečně vyhýbala - výčitky. Vyčítám si, co všechno jsem kdy řekla nevhodného. Vyčítám si, že jsem na ni byla přísná a ona se mě někdy bála. Vyčítám si, že mi vadily některé její názory a já dávala moc najevo, jak s ní nesouhlasím. Vyčítám si chvíle, kdy jsem jí něco vyčítala. Vyčítám si, že jsem někdy nechtěla pusu. Vyčítám si, že jsem nechápala, proč mě tolik objímala a proč brečela, když mě viděla přicházet do bytu. Vyčítám si, že jsem na ni někdy byla moc náročná a vyčítám si, že jsem nezařvala na lidi, kteří jí ubližovali. Hrozně mě mrzí, že nevidí, jaký je dneska krásný den. Mrzí mě, že nevidí, jak všechno roste, protože to milovala. Nevidí, jak je všechno zlaté, teplé a hřejivé. Tohle všechno mě mrzí a já vím, že je zbytečné nad tím takhle uvažovat a týrat se, protože ona tu už není. A to je na tom to nejhorší. V tomhle nemáme my "ateisté" žádnou útěchu.
Jednou mi řekla moje věřící kamarádka, že přesně v tomhle je mezi námi ten největší rozdíl. Ona ví, že je nebe a že se v něm všichni setkáme, kdežto já v nebe nevěřím, o to je pro mě těžší se s tím vyrovnat. Šly jsme spolu uprostřed noci zasněženým lesem, byla hutná tma, neviděly jsme nic než hvězdy a ona se mě zeptala: "Věříš v nebe?" A já jsem řekla: "Ne, ale strašně moc si přeji, aby něco takového bylo." A ona řekla: "Vidíš. A já v něj věřím. Já prostě vím, že je." Ne, nechci se dát na víru. Ale je asi přirozený přemýšlet, jestli mě pozoruje "ze shora". Připadám si směšně, že nad tím takhle uvažuji. Nechci útěchu v nějaké nebe. Jenom si s tím nějak nevím rady. Je to půl roku a pořád je to stejný. Někdy na to zapomenu a začnu mít panický strach, protože já nechci zapomenout! To mě děsí! A tak zase myslím na to hrozné a pocity se vrací v nezměněné podobě zpátky. Jako kdyby se to stalo před týdnem. Psycholog by mi řekl něco, jako že to stále nemám uzavřené. Na to seru. Uzavřený. Tyvole. Chci to mít vlastně "uzavřený"? Ne. Čas ty obrazy v mé hlavě postupně ohladí, až trochu vyblednou a zůstanou po nich jenom matné obrysy. Čas. Klišé jako hovado. Ale pravda. Co s tím nadělám. V nebe nevěřím, co jiného mi zbývá. Asi jenom její poslední náušnice, hřeben, obraz, který namalovala, kožené palčáky, které nosila a ohlazené vzpomínky.
Jak je život pomíjivý. A v našem světě je tolik věcí, nad kterými trávíme tolik času, a ony za to přitom vůbec nestojí. To je ta největší věc, jakou jsem se naučila.