Článek Napsala jsem do svého deníku
Komentáře k článku: Napsala jsem do svého deníku
myfantasyworld: Velmi smutné. 
Jsou věci, které nám ostatní připomínají. 
Hodně lidí věří v nebe právě proto, aby si mohli říct, že duše lidí žijí dál, možná je to pak míň těžší. Nevím.
Některými věcmi nestojí za to se zabývat, ale přesto jw tolik krásných věcí.
hroznetajne: Já vím, možná to pro ně je stejně těžké, ale netrvá to třeba tak dlouho. Nebo se takoví lidé méně bojí smrti? Nevím... 
To máš pravdu! 
františka: Počkej asi tak pět let, pak to bude trochu lepší, do té doby to prostě nějak zvládej... což děláš
Kdo moc chvátá na nějaké vyrovnání se, akorát týrá sebe a kdo je necita, tak i své okolí, jako kdyby za to mohlo. Psaní je na tohle fajn... měla jsem jisté ženě poradit, aby si taky psala, bylo by to pro ni i pro okolí lepší než to, co dělala. To psaní by mohlo být vlastně přímo adresované.
A věřící... Momentálně si myslím, že si tou svou vírou všechno usnadňují, že je to kolikrát a u někoho až tak trochu švindl.
hodně sil a štěstí 
hroznetajne: Já vím, já vím. Zároveň možná ani nechci, aby to bylo "lepší". Mám pocit, že bych něco zapomněla a to nechci.
Psaní hodně pomáhá. Ne každému, mně určitě ano a taky doporučuji kde se dá. Ono je to dokázané, že spojení ruky a myšlenek člověka uklidňuje 
. A kolikrát napsaný problém tak trochu zmizí . Nevyřeší se, ale zmírní se určitě .
Jo, taky to tak někdy vidím. Ale před mou kamarádkou bych to nikdy neřekla. Pro ni víra znamená strašně moc.
Děkuji Ti moc za milá slova .
atraktivnistrasilka: Můj děda umírá. Zní to krutě a hrozně si přeju, aby to nebyla pravda. Jenže ona je.
Před pěti lety dostal infarkt. Doktoři nám tvrdili, že se z toho nedostane. Měl asi 5 % šance na přežití. No, a on přežil. Silný kuřák, závislý byl od sedmi let. Astmatik. Šílený, jak to tak čtu.
Od té doby měl infarkt ještě dvakrát, takže dohromady to jsou čtyři infarkty za život. A tak 2x ročně má zapal plic, doma se dusí, skoro nespí, na nic nemá sílu. Když jsem to říkala doktorovi - že měl děda čtyři infarkty - tak mi normálně nevěřil, že to neni možný ani přežít. No a teď je děda v nemocnici zase. Táta tam byl mluvit s doktorem, a víš, co mu řekl? Že je děda v posledním stádiu nemoci, že příště už se prostě může stát, že se udusí a už mu nebude pomoci, protože má hodně slabý plíce a srdce mu pracuje na 20 %. Kdyby táta věděl, že maturuju, tak by mi to nikdy neřekl, a já bych teď žila v domnění, že je všechno v pohodě.
Nedokážu si představit, co bude. Proti dědovi jsem měla hodně výhrad, je svůj a posledních pět let to s ním je čím dál horší (povahově). Ale přijít o něj nechci.
Já sice v nebe nevěřím, ale asi chápu, proč někdo ano. Jsem dost racionální, leč citově založený člověk, většinou najdu rozumnou odpověď, ale v tomhle jsem sama bezradná.
Takže jsem ti nepomohla, vůbec jsem ti nepomohla, ale chci ti říct, že poslední dobou přemýšlím ve svém smyslu dost podobně, je to svým způsobem hrozná bezmoc. Hrozná.
hroznetajne: Strašilko, drž se. Prožívám něco podobného. Až je to děsivé. Můj děda se sice nedusí, ale je taky silný kuřák (i když teď teda přestal, myslím, že už nadobro), je po infarktu a selhávají mu ledviny, plus mu našli rakovinu. Vypadá relativně v pohodě, ale vím, že má bolesti a pomalu chřadne. Strašně to bolí, jenom pohled na ně, viď?
Nebudeme si tu ale drásat nervy popisováním. Musíme zatnout zuby a vydržet to. Tobě se to takhle blbě sešlo s maturitou, ale věř, že zase bude lépe. Buď silná holka!!! Myslím na tebe .
damn-girl: Drž se bude to znít ohraně, ale na některé věci (například, jako jsou tyto) je opravdu nejlepší čas a smíření.
hroznetajne: Já vím, že jo . Nic jiného ani člověk nemůže dělat. Děkuji Ti moc za komentář .
adil: 
Říká se, že čas rány hojí.Vzpomínej jen na všechno hezké co vás spojovalo a výčitky odháněj co nejdál
---
adil.pise.cz
tlapka:
Měla jsem teď malé smutné výročí. Fáze výčitek se ve mně občas probouzí pořád. Vyčítám si každé zlé slovo, křivý pohled, způsobenou bolest. I já jsem byla jako dítě krutější, než bych si dnes chtěla přiznat.
Mít naději by bylo krásné... ale nedopřávám si to.
Krásně jsi to napsala.
hroznetajne: Nápodobně . Já ani ne tak dítě, jako v pubertě , strašně mě to mrzí.
Děkuji Tlapko, za milá slova .
iva: Když on ten čas je na tyhle věci fakt jediný lékař. Smutek prostě musí přebolat a nikdy to neuspěcháš. Neuklidním tě - ještě po osmi letech se mi po babičce neuvěřitelně stejská. A závidím těm, kteří mohli mít blízkého u sebe až do konce. Juletko, je zbytečné týrat se nesmysly. Babičku jsi milovala, babička milovala tebe a pak prostě přišel její čas. Tečka. Ale dokud si jí budeš pamatovat, bude vždycky s tebou. A kdo ví, třeba nakukuje a hlídá si tě ze shora 