tlapka: Juli, zlato, tobě zase tam nahoře někdo pořádně nakládá.
Z tábora bych se hrabala asi doteď. Jedno léto jsem vedoucího dělala - a přestože byl tábor jenom příměstský, takže jsem měla klid aspoň v noci, byla jsem naprosto emočně vyždímaná. Běda, když na mě po návratu domů někdo promluvil, nedejbože se zeptal: "Co děti?".
Ví to o mě mamka a ví to i můj drahý. Potřebuju introvertní chvilky. Od doby, co pracuju, o to víc. Takže naprosto chápu tvé potřebě být sama. Vědět, že někdo je na dosah, kdybych chtěla, ale prostě mít právo po nějakou dobu nechtít. Asi bych se na tvém místě vážně sbalila a vypadla ven. Třeba jen na den, ale ven. Sama. I kdyby to byl plácek pět minut od baráku, ale opuštěný.
Pokud ve svěření se nevidíš řešení, netlačila bych na pilu. Ale často to pomůže. A upřímně řečeno, nevím, o co by mohlo jít. Člověk s tvojí duší, to se prostě pozná, není schopen extrémní černoty. A nějakou tu šeď máme všichni, takže ji každý soudný pochopí. Kdybys chtěla, kdykoli napiš.
A s nezájmem o tvé cestovatelské články nás určitě podceňuješ!