Tohleto a taky tamto, no prostě všechno

Loni bych z mých letních zážitků vydala už desítky článků. Ale letos? Sakra, najednou toho bylo tolik, že na samém konci je absolutně emočně vyčerpaná přesycená osoba. Dělo se toho hodně a možná by i ještě dělo, kdyby mi zbyly síly. Doma do mě neustále někdo hučí, ať se se ségrou sbalíme a jdeme se plácnout k moři. Jenomže...

já už prostě nemůžu! Před 3 dny jsem přijela z týdenního tábora, který byl úžasný. Můj kámoš pořádal svůj první a požádal mě, jestli bych nejela dělat vedoucí, tak jsem na to kývla. Byl to fakt dobrý tábor, skvěle promyšlený, děti si už v polovině tábora rezervovaly místa na příště (a to se kámoš vyjádřil teprve včera, že další ročník nejpíš bude - no, vzhledem k zájmu budou tábory možná dva). Pokud mě příští rok pozve, pojedu znovu a ráda. Ale já jsem vždycky při návratu domů z takových akcí úplně psychicky vyčerpaná. Všudypřítomné děti (ačkoliv jich bylo jenom 30) mě vyždímaly a já jsem potřebovala nějakou tichou hladomornu, kde by na mě nikdo nemluvil. Škoda, místo hladomorny mě čekal jenom můj pokoj, ve kterém slyším i tak hlasy z okolních místností. Žádný ticho, není úniku. Co mám dělat. Odmítla jsem i pozvání na pivo od toho kámoše z tábora (nic v tom nehledejte, prostě setkání všech vedoucích) a to už je pěkná doba, co mě někdo někam pozval. Prostě nemám sílu na úsměv, na pohled, na dialog. 

A najednou mi došlo, že jsem tady nenechala ani čárku o mé dovolené se ségrou v Londýně. Chtěla jsem udělat nějaký článek tipy na cestování po Londajnu, ale nemám energii. A nikoho by to nezajímalo. Takových článků je jako když nadere. Nechuť, hrozná nechuť k čemukoliv, toužím po samotě. Začala jsem psát haiku, ale mám tak neklidnou mysl, že slova k sobě vůbec nepatří, zmateně na sebe v řádcích hledí a podivují se, kde se vzaly. Co se to děje?!

Jsem neklidná, neustále v tenzi, v mozku mi to vaří, bolí mě spánky, nemůžu se vnitřně uklidnit. Neustále někde někdo. Nejraději bych zabalila batoh a plácla se někam sama do stanu. Jenomže situace doma není příhodná k tomu, abych se takhle zdekovala. Dědu propustili z nemocnice po nepodařeném zákroku s nálezem rakoviny na močáku, tátu bolí podbřišek a vystřeluje mu to do nohy, takže nemůže chodit (a to chtěl se ségrou znovu do Tater) a Edward zase nežere (opět je asi ucpaný, takže nic, s čím by nám veterinář mohl pomoci, tak se zase jenom modlíme, aby nepošel). No prostě moc starostí a já usínám ve dvě hodiny ráno, nemám klidu. Děda mi denně volal na tábor (v životě jsme si tolik nevolali, vždy mi zavolal jenom, když to nezvedala máma) a neustále mi říkal Julinečko moje zlatá a já jsem nemohla mluvit, protože by poznal, že brečím, ale to jsem nechtěla, stačilo, že brečel on, já to poznala.

Užjetotadyzasedopr*eleku*vasakra. Když už brečí i můj děda (největší drsňák, jakého jsem kdy znala), tak je to v prdeli. Balí to. Už nemůžu.

No k tomu všemu poslední měsíc řeším dilema s jednou takovou soukromou záležitostí, kterou ovšem nemůžu nikomu říct, bo by to změnilo celý můj živo. Táhnu to s sebou asi 2 roky a potáhnu to nejspíš celý život. Došlo mi, že nemám pořádné přátele. Neumím se otevírat a bojím se svěřit, takže na světě není nikdo, komu bych to mohla říct. Neuražte se, lidi, mám vás ráda, ale já vlastně nechci, abyste na mě změnili názor, proto to neřeknu asi ani vám. Sakra, mám z toho těžkou hlavu. A ani nevím, jestli by se mi ulevilo, kdybych to někomu řekla. Asi ne... Někdy kolem sebe šířím záměrně tolik samoty a vzápětí se cítím tak hrozně sama. Co to je doprdele.

Včera jsem byla po 2 měsících v Praze, vrátila se mi všechna ta dežaví, když jsem jezdila do školy. Ještě stále mám volno, ale to bude pryč jako nic a další semestr je tu. Bojím se. Jenomže já se teď bojím tolika věcí, že tenhle strach se začíná pomalu ztrácet i v ostatních stracích (<-- wtf?). Tak nevím, včera jsem dostala poslední zápočet, všechno splněné, stejně mě to netěší. Jsou to povinnosti. Koho těší jejich plnění? Nikoho. 

Do hlavy si pouštím hudbu tak nahlas, jako bych potřebovala záměrně ohluchnout. Jenomže hlasitá hudba mi pomáhá vyplnit mozek něčím jiným, než těmi mými příšernými ufňukanými myšlenkami. Víte, já mám ráda lidi, jenom je teď v poslední době nemůžu ani cítit a nemám se jim jak vyhnout. Hudba je můj izolant.

No nic. Další článek o ničem. Asi si půjdu číst, jedině tak na chvíli zapomenu, kdo jsem.