hroznetajne: Proč za blbce? Ne každý může deník brát jako správnou formu svěřování se. Mě třeba psaní vždycky uklidňovalo, zpomalovalo myšlení a rovnalo myšlenky (rozhodně tím docílím spíše ručník psaním než ťukáním do klávesnice). Jsem schopná své pocity napsat spíš než je někomu sdělit slovně. Tak to prostě je. Já beru deník i jako uchovávač vzpomínek a předešlých stavů. Jsou v něm banality, ale někdy si poznamenám i docela zajímavou úvahu a je velice zvláštní zpětně zjišťovat, jak moc jsem se změnila (případně nezměnila). Nebo se smát tomu, čím jsem se zabývala. Právě ta "dokumentární" část deníku mě na něm vlastně fascinuje. Jak se zpětně plácneš do čela nebo si naopak řekneš, že se vlastně točíš v kruhu a chtělo by to změnu. Já svoje zápisky třeba zpětně po sobě tak často nečtu, přesto mám pocit, že díky deníkům prožívám věci intenzivněji, protože je potom v sobě ještě jednou zpracuji, když je zapisuju. Ale chápu, že pro někoho je to ztráta času. Na deník musí být asi tak trochu povaha.
Jo, na to ty maminky potom nemyslí. Omylem se zmíní o něčem, co dcera nikdy neřekla nahlas a je to v tahu. Jenomže když člověk píše deník, kde ostatní kritizuje, musí ho dobře schovat případně zabezpečit, kdyby byl nalezen.