Koukáte se na DVTV? Já docela jo. Vlastně je DVTV důvod, proč někdy zajdu na Facebook (dobře, druhý důvod jsou fotky cizích králíku, ale pšt...). Ty komentáře pod jejich příspěvky totiž zbožňuju.
Ale o čem jsem vlastně chtěla ze začátku mluvit. INTERNETOVÝ DETOX! Vážení, to je něco. To je něco, čeho nejsem schopná. A tento fakt mě nehorázně, ale nehorázně děsí. Poslední týden nad tím tolik uvažuji, že z toho začínám být pěkně vzteklá. Ale jako vážně! Podnítil to rozhovor na DVTV s nějakou psycholožkou, mladou slečnou, jejíž vystupování mi nebylo moc příjemné, ale nebudu to rozvádět, protože když má dneska holka něco proti jiné holce, okamžitě jí něco závidí. Ach jo. To je fuk. Jednak jsem na ten rozhovor koukala s otevřenou pusou, protože ta atmosféra ve "studiu" byla absolutně příšerná. Já jsem asi moc velká cíťa, ale jakmile vidím, když se lidi takhle zvláštně "střetnou", vyloženě mě z toho rozbolí kostra. Ne, že bych viděla nějaké čakry a vibrační energii, ale poslouchat rozhovor těch dvou mladých dam mi nahánělo husí kůži a celý to bylo prostě příšerný. Vyloženě jsem fyzicky cítila tu "soupeřivou" atmosféru a nehorázně mě nakrklo, jak se neustále handrkovaly o slovo jak dva kohouti (slepice). Ale to jsem zase utekla. Jestli se chcete otřást mocnou dávkou trapnosti, pusťte si sedmou minutu. Brrrr, to byla stěrka.
Mladá psycholožka tam mluví o takovém tom fenoménu "neschopnost dnešních lidí se jen tak poflakovat a užívat si bytí mezi myšlenkami". Neustále nás rozptylují telefony, kompjůtery, sluchátka s hudbou (antisociální špunty) a nevím co všechno, až jsme zapomněli samostatně myslet a být sami se sebou. Taky mám ten pocit. A abych se vám přiznala, už dlouhou dobu nejsem schopná číst knihu v tichu. Vážně. Co chvíli beru telefon do ruky, co chvíli si pouštím hudbu, co chvíli těkám pozorností na různé problémy, prostě jsem jak nějaká feťačka bez dávky! Jsem znechucená sama ze sebe! CO SE TO SE MNOU STALO?!
Nejhorší je, že začínám mít pocit, že bez telefonu, facebooku, počítače a všech těch krámů nejsem schopná v téhle společnosti přežít. Bez počítače se nedá studovat. Bez mobilu se nedá komunikovat (ale je to komunikace, o kterou opravdu stojím?), bez mobilu se nedá jíst, protože jenom jíst je trapný, musíte se u toho na něco dívat. Bez sluchátek se nedá číst. Bez televize se nedá ležet na gauči. Přijdu si jak nějaká chobotnice, která má za úkol každé své chapadlo neustále něčím zaměstnávat. Jako kdyby mi jedna činnost nikdy nestačila. Furt sahám po dalších a dalších...
Úplně jsem zapomněla dělat věci srdcem. Úplně jsem zapomněla těšit se ze sezení na lavičce (BEZTOHOPOSRANÝHOTELEFONU). Jsem rozptýlená, nepozorná. Stačí mi pak jedna přednáška, na které se hodinu a půl vyloženě silně koncentruju a jsem zralá si jít někam lehnout a tři hodiny spát, protože mozek už nemůže. Nejedu naplno. Jako kdyby mi chyběl k plnému nasycení energie jeden sluneční panel navíc. Nedělám věci pořádně, odsouvám je, prokrastinuju a dělám všechno tak, jak nechci, abych je dělala a prostě je tak nějak povrchně odbývám.
Jak z toho ven.
Já vážně nevím.
Mám se rozběhnout proti zdi? Třeba se mi rozsvítí. Nebo proti té zdi mrsknu alespoň tím mobilem. A bude klid. Haha... To by měli naši radost.