Hroznetajne | Výšlap s mrňouskama

Vždycky jsem chtěla být učitelka. Protože učitelka je něco jako herec. Podáte divadelní výkon, všichni Vás poslouchají (pokud možno se zájmem) a vy jste s vaším výsledkem vždy spokojeni. A navíc můžete všechny poučovat a JEŠTĚ za to dostanete zaplaceno. Povolání snů. To Vám povim.

Ale po dnešním výletu s bandou 16 dětí ze 4. třídy jsem své vyhlídky do budoucna jaksi přehodnotila. To nekonečné "Pančeko a moje  babička umřela v nemocnici.", "Pančeko, můj brácha má přítelkyni, ale je to hrozná svině", "Pančeko, máte pěkný vlasy", "Pančeko, kdy už tam budem?", "Pančeko, kolik je Vám let?" "Pančeko" "Pančeko" "Pančeko".... ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ. Nakonec se jednomu kulíškovi povedlo zkomolit mnou "milované" pančeko na PADŽEGO. Šla jsem smíchy do kolen, a protože se nesměji, nýbrž hýkám jak osel, chudáky děti jsem vyděsila. Dnes jsem celý den neřekla mojí mamce jinak, než padžego.

Neustále to mluví. Neustále to běhá. Neustále to poskakuje a neustále to něco trhá, žmudlá, zapomíná, ztrácí. Zvedaly se mi vlasy hrůzou, že se nějaké dítě zabije skokem ze srázu, že spadne a rozbije si hlavu o kameny, že... všechny jsem je viděla mrtvý a o všechny jsem se bála (aniž by to byly moje děti, prosímpěkně).

Šly jsme takovou krásnou bahnitou centou., kdy se Vám boty obalí blátem, nohy ztěžknou. A táhněte v tomhle marastu 16 zaprasených ukecaných děcek. Samozřejmě, že jednomu ujely kopyta a zajel rukama do louže, zadkem si kydnul do bláta, byl z toho tak překvapený, že zapomněl brečet. Nikdo ze spolužáků ho nezačal uklidňovat, nikdo mu nepomohl, zato reakce jedné holčičky byla nezapomenutelná. "Jaká byla voda, Miloši?" (a Julie si řehtala a řehtala). Musím uznat, miluji na dětech tu jejich upřímnost, jejich čistotu a ty jejich dušičky.

Svým způsobem jsem pochopila, proč moje mamka tuhle práci tak miluje, děti Vám prozradí úplně všechno, podají Vám svůj obraz o světě, dětsky se rozřehtají, takže nemáte šanci odolávat a poddáte se tomu dětskému výbuchu smíchu pro nic, přiznají, že se jim nelíbí vaše vlasy, ale že Vám klidně vezmou batoh, kdyby jste chtěli. Upřímně Vám prozradí svou rodinou situaci (a že se dozvíte spousty špíny, kterou jim na záda nakydali dospělí a se kterou se ti caparti potáhnou celý život), nabídnou Vám poslední kousek okurky, jedinou sušenku co mají s sebou, poslední kapku vody, dají vám ukousnout z housky, i když je to ten sebemenší poslední kousek jejich svačiny.

Utahaly jsme je na balících slámy (žádné hřiště široko daleko, kdyby jste viděli tu radost  z obyčejných slaměných balíků). Člověk by řekl, že se vyblbnou. Ale kdeže. Našli míč a už hráli fočus.

Nabily mě energií. Ale učit bych to nemohla. Asi bych to zabila.

16. června 2015