atraktivnistrasilka: Rozumím tak nějak skoro každému slovu v tomhle článku, a teď jako nevím, jestli mě to nemá spíš děsit, nebo co. Ne, vážně. Já jsem to stejný. Jsem sebetrýznitelka, a když mám depku, tak si jí probrečím a protrpím se vší láskou. No, je s podivem, že rozchod se mnou absolutně nehnul, jakože fakt absolutně. Jinak ale... A PMS je fakt sviňa, která tohle všechno násobí. Zrovna úterek večer jsem z nějakého důvodu prořvala, protože mě bolela záda a já byla na sto procent přesvědčená, že je to ledvina, mám nějakou těžkou nemoc a umřu. Byl to strach tak intenzivní a hluboký, že jsem užuž šla psát vážně míněnou závěť.
Nicméně pocit, že jsem k ničemu a nevystuduju žádnou školu a skončím na pracáku a pak umřu úplně sama v zapomnění, protože si ani nic jinýho nezasloužím, mě provází každý den. Někdy víc, někdy míň, ale někde vzadu v té hlavě to je a asi to nikdy úplně nezmizí. Někdy mě to dostane tak moc, že mě rozbrečí jen to, že je na mě někdo hodnej, protože jak už jsem řekla, vůbec si to nezasloužím, ale je to hrozně... uklidňující? Nebo jak to nazvat. Jakože to není ještě všechno úplně v prčicích, jestli mi rozumíš. A pak je to zas nějakou dobu dobrý... Je to takovej kolotoč, asi to není úplně v pohodě, ale bohužel žádnou radu, jak z toho ven, nemám.