Tohle nečtěte, děkuji pěkně.

Já trpím určitým typem masochismu. Nepotřebuju si kapat do dekoltu vosk ani se práskat důtkami, já se jednoduše psychicky deptám. Není to sice tak sexy jako ten vosk, ale podle mě to funguje dost podobně. Podzimní depinky. Kdo by je neznal. Já je u sebe doma vítám jako starý známý. Hřeju si je na prsou jako svoje děťátka, pěkně si je opečovávám, až z toho vyskakuju z kůže, jak mi hrabe. Hehe, představte si, jak by vypadal člověk, co by naráz vyskočil z kůže... Úplně vidím, jak ta kůže s plesknutím dopadá na zem a před vámi stojí jenom krvavá osvalená postava. Dobře, teď ten obraz už nikdy nevyženu z hlavy. Gratulace.

Jak to říct a nebýt sprostá. Prostě se cejtim na hovno, no. Mám tak žalostně málo školy, že mám čas zabývat se sama sebou a to prostě není dobrý. Už měsíc nejím sladký (což byla celý můj život hlavní pohonná hmota!) a jsem mrzutá. Já vím, mám PMS (pěkně mastný salámy) jako krávu, ale sakra, snad si taky někdy můžu pořádně zabulet. Mám pocit, že asi tak před hodinou někdo otevřel dveře od mýho pokoje, chvíli se na mě zahleděl a pak je beze slova zase zavřel. Ale jistá si tím nejsem, protože jsem zírala do zdi a nebyla schopná se pohnout. Propadala jsem se do svého pocitu maximální opuštěnosti a samoty, až jsem zapomněla i na jiný. Ono jedině bez ostatních se člověk může cítit pořádně kvalitně opuštěný, žeano. Ale tyhle pocity u mě bobtnají už několik dní, možná i měsíců. Cítím se tak moc nekonečně sama, že i v přeplněném metru, kde se mých zad dotýká najednou i pět cizích ramen, si připadám, jako kdyby si celý vesmír sbalil kufry a mně to neřekl a prostě odešel. Řekl si: "Bože, tak s touhle tady nebudu, na to nemám, odcházím." A odešel.

Ať už vám tyhle slova budou připadat sebevíc egoistický, prostě se cítím na hovno už pěkně dlouho a nemám sílu svůj stav změnit. Nemám. Neumím se chovat, neumím jednat, neumím komunikovat. Teď by měla následovat klasická věta NIKDO MI NEROZUMĺ, ale nechci být zas až tak moc ufňukaná, jo, takže to nenapíšu. Upsík. Někdy mám pocit, že bych si potřebovala sednut do kouta a houpat se tam s koleny u brady. Nebo uprostřed přednášky otevřít okno a odejít oknem, protože by můj život konečně dostal smysl (spočíval by v tom, že bych odešla oknem, wow, to má sílu, to zkusím, to mi zajistí nekonečnou slávu). Někdy se mi chce zařvat na našeho hnusnýho učitele na výtvarku, aby si do prdele srovnal svůj život a přestal před námi předvádět ty svoje záchvaty vzteku, že na to prostě nejsem zvědavá. Někdy se mi chce jakože omylem spadnout pod tramvaj, skočit šipku do Vltavy, zapálit si tři cigarety najednou a vdechnout je i s filtry, chytit holuba a namalovat ho nazeleno, kopnout se do nohy a udělat si zlomeninu, zařvat v davu plného lidí "krejte seeeee", lehnout si v obchodě na zem a začít ječet, že nemám peníze, oholit si hlavu, plivnout si do dlaně a někomu potřást s rukou, protrhat si ušní bubínky, já nevím, prostě udělat něco, CO ZÁSADNĚ ZMĚNĺ MOJĺ EXISTENCI.

Kdybyste mě teď viděli jak vypadám, zatímco to píšu. Sedím na posteli v příšerný mikině, která se přetahuje přes hlavu, což k smrti nenávidím a vlastně pokaždé, když si ji oblékám, mě to děsně duševně obtěžuje, ale já ji stejně nosím, protože mám pocit bezpečí. Měla bych si umýt vlasy, ale neudělala jsem to, takže na sebe ráno u zrcadla budu zase kvalitně nadávat. Měla bych se začít víc malovat, abych vypadala, že se o sebe starám. Měla bych přestat nosit černou, soustředit se na praxích co se děje, méně snít s otevřenýma očima, dělat si výpisky, jíst víc jogurtu a syrového špenátu, být štíhlejší, nepsat dvě hodiny v kuse do deníků, být usměvavější, být optimističtější, víc telefonovat dědovi, zalévat kytky a chodit na brigádu. Vydělávat peníze, být slavná a žádaná, ale hlavně teda hubená, no.

Ale ne, já budu klasická podzimní blbka, co píše jako zhulená, furt si kouše nehty a furt se nemá ráda a furt si bude opakovat, jak děsně nemiluje svojí existenci.

Tyvole, Julie, jdi se zahrabat a nestraš tady. Haloween už byl. 

Tak jo. Fňuk. Smrk.

______________________________________ 

O pár dní později...

Čtu si takhle dětskou knížku (a vůbec, ona je dětská literatura někdy tak moudrá...) a v jedné jsem narazila na tak oduševnělý odstavec, že si ho sem musím přepsat. Protože mi trochu pomohl se vzpamatovat. A říkala jsem si, že někomu třeba taky pomůže. Nějak.

Pohádky o Malé tlusté víle (Jiří Dědeček), str. 72, Jak se smáli a smáli

Jsou dny, kdy vám jde všecko samo, až se divíte, jak je možné, že zrovna vy jste tak nesmírně šikovní a inteligentní a že si toho zatím ještě nikdo nevšiml. Ale než se s tím pocitem stačíte vyrovnat a trochu si ho užít, přijdou dny úplně opačné, kdy se vám nedaří ale vůbec nic, čehož si zpravidla všimne kde kdo a radostně vás na to upozorňuje. A tak se to střídá - pár dní to jde a pár dní to nejde a vy nevíte proč, a najednou koukáte a je vám patnáct!