Článek Štíty proti melancholii
Komentáře k článku: Štíty proti melancholii
chaoska: trochu zavidim, ze jsi odchazela v tehle nalade, a ze jsi tam sla 
me by na stredni nikdo nedostal, staci mi, kdyz vyjimecne jedu nahodou kolem 
hroznetajne: Já to takhle mám se základkou. Nemám už důvod, tam jít a asi ani nechci 
. Takže chápu...
adil: Hezky napsáno
tvé články nezklamou
Já odmaturovala na čtyřleté SZŠ v roce 1962, no to je pěkná řádka let zpátky, a jak jsem budovu opustila, už jsem do ní nikdy nevkročila/nebyl důvod a ani příležitost/ale její prostory, kantoři, spolužačky, různé příhody z vyučování se mi docela hluboko vryly do paměti. No,a když se sejdu s kamarádkou K. - spolužačkou ze studia,tak při pokecu občas na tu školu vzpomeneme a zjišťujeme,kdo už tu s námi není....
---
adil.pise.cz
hroznetajne: Díky, Lído .
Jo, tak vzpomínky jsou nejdůležitější, samozřejmě. Lidi právě většinou nemají důvod se na bývalé školy chodit dívat, pokud tam nemají své děti, vnoučata nebo učitele, které by chtěli vidět. Mně se ale tak nějak zvláštně stýskalo .
myfantasyworld: Jo někdy si vzpomeneš na věci z minulosti. Je hezké, že máš takové vzpomínky. Mě střední vůbec nechybí, nevrátila bych se tam ani kvůli učitelům. Za to na základku jsem se vracela ráda, když jsem byla na střední.
hroznetajne: Jasný, chápu 
. Já bych zase asi nešla na základku. I když mojí učitelku z prvního stupně bych viděla ráda .
damn-girl: Já myslím, že podobné návštěvy jsou dobré. Udělala jsi dobře, že jsi tam vyrazila . Já, když to jde, ráda vždycky uvidím svou bývalou třídní, je to perfektní ženská, co mě fakt hodně naučila. S jedním učitelem dokonce doteď chodíme jednou ročně na pivo. Byli jsme takoví jeho mazánci . Dodnes potkávám i třídní ze základky, jelikož žije ve stejné části, jako moji rodiče . Vždycky mě potěší, jak mě vřele vidí a ptá se, co je nového a tak
hroznetajne: Tak to je super! Udržovat si ty kontakty je fajn, to bych taky ráda. S učiteli jsme až TAK blízký vztah neměli, ale některé spolužáky bych viděla ráda. Jenomže jsem tak mimo (myšleno místem, kde bydlím), že prostě nemám šanci na nikoho ani jen tak omylem narazit. Všichni se pohybují v jiných městech . Škoda.
tlapka: Češtinářky jsou nejlepší. 
O návratu na střední vím své. Vracela jsem se ještě několik měsíců kvůli časopisu... a za pět let jsem tam nastoupila na praxi. A zde mi prosím dovolte citovat klasika - Víte, co je to mindfuck? 
atraktivnistrasilka: Zrovna včera jsem trávila den s bývalou spolužačkou ze střední. Vlastně jsme si mimo jiné byly sednout v kavárně, která je u střední, co by kamenem dohodil. Poslední dobou mě, musím konstatovat, taky popadá taková zvláštní melancholie. Přišly jsme se spolužačkou na to, že si založili přiznání na Instagramu - pravděpodobně prváci, kteří nezažili to haló ohledně předchozích přiznání, která na škole vznikla... Bylo opravdu hrozně zvláštní číst všechny ty věci, které jsou člověku důvěrně známé (oblíbená hláška nějakého učitele, narážky na technický stav budovy,...), ale přece už tak vzdálené. A musím konstatovat, že jsem odtamtud pravděpodobně odešla v nějakém přelomu čehosi, protože najednou nepoznávám polovinu jmen učitelského sboru, naše třídní odešla pryč a odstěhovala se na druhý konec republiky, dějepis najednou učí někdo jiný, ve škole jsou nové předměty, budova je zrekonstruovaná... Zní divně, že je mi z toho trochu smutno? Ne, asi bych se tam už nevrátila - jsem ráda, že jsem se v životě posunula tam, kde teď jsem (i když nevím, jestli jsem si ve všech směrech pomohla), ale určitý věci mi chybí. Nezastírám, že vzpomínat na naše kluky skandující tělocvikářovo jméno po celé škole, aby jim půjčil pálky na ping pong, mě trochu dojímá. Ale po našem odchodu, jako kdyby si ta škola začala žít tak nějak symbolicky jinak, nevím.
hroznetajne: Jo, chápu ten pocit . Když člověk zjistí, že místo, kde se nějakou dobu pohyboval, se tak moc změnilo, je to svým způsobem smutný. Já tak vnímám svou základku. Už tam prostě nemám za kým jít, zjistila jsem, že většina mých oblíbených učitelů změnila místo působení a navíc by mě asi děsilo, že tam nepoznávám ani žádné žáky, že se tam zkrátka pohybují úplně jiní lidé, než které si pamatuji. Ale je to svým způsobem i normální .
Tak nesmutnit, vzpomínat a dělat si nové vzpomínky .
lentilka-sdeluje: "Julčo, nebuď kráva.", chce se mi říct.
Tyhle melancholický návraty jsou (občas) fajn, ale je třeba je dávkovat opatrně. Jestli tě to uklidní, já mám od maturity čtvrt století. Ano, je to přesně tak strašný, jak to zní.
A k tomu, že vypadáš mladě - jednou tě to bude těšit, fakt. Když mi bylo 23 a chtěli po mně v hospodě občanku, urazila jsem se. Když mi bylo 28 a ptali se mě, jestli je (tenkrát dvouletá) Slečna moje sestra nebo dcera, úplně jsem chrochtala blahem. 
hroznetajne: Tohle byla asi jediná dávka na dalších 50 let dopředu. Možná už se tam nikdy neukážu . Teda nechystám se tam.
Mladě nevypadám. Já jsem jenom zakrslá, to je rozdíl !
boudicca: Jak já to chápu... Když jsem po 6 letech odcházela ze střední, škola zrovna procházela dramatickou personální obměnou. Nové autoritativní vedení školy během pár měsíců způsobilo odchod většiny dobrých kantorů. Jako by se s naší maturitou zabouchly vrata za celou školou, takže i když na gympl vzpomínám hrozně ráda, návštěvy vyučujících se nikdy nekonaly - už nebylo za kým jít, každý se rozprchl jinam.