atraktivnistrasilka: Můj chlapec byl takový ten drzý chlapeček, třídní šašek, co flákal domácí úkoly, na učitele koukal s despektem, o hodinách dělal bordel, o přestávkách spolužáky učil sprostá slova a zatepla jim dobrácky vyklopil, že Ježíšek neexistuje. Když jsem se ho ptala, co si tak zpětně myslí, že by na něj platilo, odpověděl mi, že pravděpodobně Igor Hnízdo. Dále cituji: "Já jsem měl z těch učitelů prostě prdel. Byl jsem hajzlík." A dneska? Člověk by to do něj neřekl, srandy si teda dělá pořád, ale víš co. Chlap. Jinak je to hotovej slušňák a chodící mozek, prostě z toho vyrostl. Ale na něj by tehdy žádné domluvy prostě neplatily.
Druhý příběh - naše angličtinářka, metr padesát autority. Nikdy na nás nekřičela, nemusela - stačilo jí jen ztichnout a zle se podívat. Uměla se s námi zasmát, pro legraci byla - když jsme dělali prezentace, oceňovala vtipné prvky. Zároveň ale dávala jasně najevo, že dovolovat si k ní nebudeme, a nebudeme ani dělat nepořádek v hodině - nedokážu to úplně definovat, ale vyzařovala cosi. No a na konci čtvrťáku nám vyprávěla, že ve svých začátcích nevěděla, jak svou profesi uchopit, a jednoho dne, když se se svou třídou (čtvrťáků) šla ze školní akce, jeden chlapec tak moc nechtěl jít zpět do školy, že vylezl na strom a odmítal slézt. Byla prý z toho ve finále tak nešťastná, že se tam, mezi všemi těmi dětmi, rozbrečela (byla tehdy rok po škole). Absolutně si to nedovedu představit, a jen mi to dokazuje, že určitý věci člověk získá až praxí, jinak to nejde.
Mimochodem, při té situaci se čtvrtkem bych asi vybublala. Byla bych příšerná učitelka. Příšerná. Obdiv tobě, myslím si, že ses zachovala profesionálně.