Hroznetajne | Kde jsou moje múzy? Ha?

Chci plodit (články), jsem ve správném rozpoložení, ale do háje, moje niterné múzy, které ze mě pokaždé ždímají ty úžasný hlody (vidíte, jak si fandím, jo?), se kamsi poděly. Tak si budu muset poradit bez nich.

Už zase učím. Nastoupila jsem na měsíc za jednu paní učitelku, protože dlouhodobě chybějící pedagog se strašně špatně pokrývá. Vedení té školy muselo být už v naprosté řiti, že si vzpomněli na rozstudovanou nedopečenou rádobyučitelku (myšleno mě) a zeptali se, jestli nemám čas. No, měla bych se učit na zkoušky, že jo. Místo toho čučím na filmy (ehm, ehm), uklízím si denně v pokoji, čtu brakoidní literaturu a statečně ignoruju skripta (proč jim dělají zelené a bílé obálky, vždyť to na mě svítí i v noci!), tak jsem řekla, že teda přijdu. Veřejnosti tvrdím, jak děsně se mi to hodí do praxe (ano, do mé vlastní, na VŠ to ale absolutně nikoho nezajímá) a že peníze se hodí (tak to je docela pravda, páč nemám za co v létě cestovat). Leden je vůbec celý na hlavu měsíc. To učení je v pohodě, opomenu-li občasné excesy ze stran hubatých žáků. 

Třeba po skupinové práci se mi jedna trojice dětí pohádala. Když jsem všechny zahnala do lavic, A. měl skelný oči a vypadal, že začne každou chvílí natahovat. Zeptala jsem se: "A., stalo se něco?" Koukal do lavice. "Co je? Co je?" ptala jsem se a začínala jsem být nervózní, že si něco udělali. A mladý fešák mi na mé třetí COJE odpověděl s absolutně klidnou tváří: "Čtvrtek." Ještě tam chybělo vole. Jakože "Čtvrtek, ty krávo blbá."  Nejvtipnější na tom všem bylo, že do mě vnitřně vjel neskutečný vztek. Začala jsem bublat a nevěděla jsem, co si s tím počít! Asi jsem zrudla, protože ve třídě bylo ve vteřině ticho jak v hrobce. Všichni se na mě dívali a čekali na mojí reakci. Je mi jasný, že zkouší, co všechno si ke mně můžou dovolit a kam až budou moci zajít. To je přirozený. Zmohla jsem se na: "Hmmm, tak to je zajímavý. Moc zajímavý." Sedla jsem si za stůl a počítala do tisíce. Ukončila jsem aktivitu (tlak v pumpě tisíc na dva tisíce) a po zvonění jsem do mumraje houkla: "A mladý A. půjde sem ke mně." Nějak mi bliklo hlavou Julie, přesně tyhle učitelkovský trapný stereotypy jsi vždycky nenáviděla. Přesně tohle trapný plísnění a využívání moci dospělého, tohle vyhrožování poznámkama a důtkama ti přeci připadá směšný, tohle kárání je něco tak idiotsky směšného, přeci to sama nebudeš dělat. Chudák malej, přišel jak zpráskaný pes a vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. Jsem měkká, nenávidím se za to. Vzala jsem ho za ruku (na děti se nesmí šahat, ale mně ho v tu chvíli normálně bylo líto) a řekla jsem, že tohle si ke mně dovolovat nesmí a jestli by dokázal říct nějaké promiňte. Nedokázal. Hodila jsem to za hlavu a vychladla. Děsná banalita. Tak proč mě to tolik rozohnilo?

S třetí třídou už se docela nasmějete. Chápu dvojsmysly a nemají tak infantilně fekální humor jako děti v první třídě, kde si stačí prdnout a jste král džouků. Mám tam jednoho chlapečka, který má permanentně výraz mel si co chceš, kozo, jsi mi úplně volná a upřímně, tyhle ksichty pedagoga prostě dokážou podpořit. Četli jsme si nějakou pohádku v čítance, kde se holčička na začátku chovala jak totální mrcha, co si nedělá domácí úkoly a pak je potrestaná a na závěr se polepší. Chtěla jsem to z dětí nějak vymáčknout, aby mi prostě shrnuly, o čem vlastně četly. Zeptala jsem se toho experta s tím božím výrazem uraženého teenagere. 

"T., můžeš mi říct, jaká ta holčička byla na začátku příběhu?"

"No prostě byla líná, nic nedělala a srala na školu."

V první vteřině si toho nikdo nevšimnul. A mně do mozku došlo až se značným zpožděním, že takové slovo by nejspíš neměl říkat (být to na mně, tolik to neřeším, ale známe to, ve škole se takové věci neříkají a bla bla bla). V mém mozku to šrotovalo a vážně jsem se snažila vymyslet adekvátní reakci. Jenomže do toho skočil někdo, kdo si toho všimnul dřív než já a už to jelo. "To se neříká!" "To je sprostýýýýý!" a "Co řekl? Co řekl? Já to neslyšel?" Já v ten moment vytlačila jenom nějaký trapný: "Tohle už neřekneš," nebo: "Tak tohle jsem jakože neslyšela."

No ve skutečnosti se mi chtělo smát, protože jo, vystihnul to geniálně.

Srala na školu :D.

Asi jako já.

Důkazem budiž můj další videovýtvor. Můj nejoblíbenější záběr je ten poslední, kde je možno vidět mou sestru, kterou jsem přinutila ukrást plakát snad na té nejrušnější ulici v Praze, a mám z toho neskutečnou psinu. Až na moji se setru ve větrném tunelu je to tentokrát kopa nesmyslných záběrů, které se mi ovšem v momentě jejich snímání zdály vesmírně umělecké, možná i filozoficky hluboké. Haha, mám pocit, že jsem zase docílila opaku. Ani nevím, jestli ta videa vůbec někoho zajímají, ale mě baví si po 4 měsících vždycky nějaké udělat. Jen tak :-). 

<<předchozí/... Další drobné chvi/...
Zdroj: hroznetajne.pis/...