Jak jsem se našla

Tak jsme si celý týden lámala hlavu s tím, co sem v sobotu zase pověsím. Někdy mi stačí pustit si písničku, která absolutně přesně zrcadlí můj aktuální stav a už se to ze mě řine jak krev z tepny, vyhřeznu svoje myšlenky do jednoho článku, očistím mysl a jedu dál (no, většinou jdu spát). Jenomže tenhle týden jsem byla tak zvláštně pasivní. Doopravdy jsem prožívala jenom jednu věc - výtvarný kurz. Škola ještě nezačala, ale výtvarkáři (tedy my, co máme specializaci výtvarnou výchovu) jsme měli první tři dny v tomto týdnu výtvarný kurz, jakýsi úvod do našeho budoucího tvoření.

Zjistila jsem, že nejsem až tolik marná, jak jsem si o sobě myslela. Perspektivu stále nezvládám, úběžníky v malbě mi nic neříkají a podle toho moje výtvory i vypadají, ale zjistila jsem, že mě hrozně baví nad tím, co tvořím, přemýšlet. A že u toho utíká čas jako splašený a že je to úplně jiný typ soustředění, než na který jsem doteď byla zvyklá. A že po kreslení mě bolí hlava a oči a že mě baví sedět na hřbitově a skicovat hroby. A že prostě miluju náš ateliér. Že mě baví přemýšlet a lámat si hlavu s tím, jak co nakreslím a proč to tak nakreslím a co u toho cítím. Bavilo mě snažit se o originalitu. 9 let jsem chodila do hudebky a učila se na dva nástroje najednou. A teď jsem jak u vytržení - objevila jsem absolutně jiný svět, absolutně jiné umění, absolutně jiný způsob myšlení. Našla jsem se tam. 

Ne, neumím kreslit ani malovat tak, jak bych chtěla. Nemám základy kresby, malby, nemám nic. Ale zjistila jsem, jak strašně mě těší ze sebe dostávat to málo, co v sobě cítím. Zjistila jsem, že když se naštvu, rozmáchnu se uhlem na skicáku a agresivně udělám ostrou hranu, jde ze mě zajímavý pocit. Na konci 3denního kurzu jsme měli odevzdat konceptuální mapu, kresbu a malbu velikosti A2 a jednu skicu, vše na téma Vyšehrad, historie a vnímání prostoru. Bylo toho moc na tak krátký čas, ale díky tomu jsem se do toho vážně ponořila. Paradoxně mám největší radost z mé konceptuální mapy. Kdyby někoho zajímalo, co to je - prostě obrovská plachta, na které zaznamenáváte to, jak jste umělecky přemýšleli, nějaký koncept, proud myšlenek, umělecký pokrok, cokoliv. Bože, přesně tyhle kraviny tak miluju!

Vím, že přijde překážka. Až po mně budou chtít namalovat zátiší, vymodelovat obličej, udělat realistickou kresbu lebky. Tyhle věci technicky nezvládám. Ale děsně mě baví u toho prožívat všechny ty strachy, děsy z toho, že to nezvládnu a následné uvolnění a potěšení z toho, že něco tvořím. Vím, že budu nadávat, až doma na poslední chvíli budu čmárat hlouposti, až budu denně tahat autobusem do školy desky, až budu neustále vyšlapávat schody do učeben ve třetím patře, až se budu drtit příšerné dějiny výtvarného umění. Vím, že si to budu nehorázně užívat.

Našla jsem se v něčem, v čem jsem se absolutně netušila, že potkám sama sebe. A hele, kousek mě tam je. Zajímavý. 

A protože už zase uteklo další čtvrtletí (STRAŠNÝ!!!), udělala jsem si další video. Je plné mého cestování a je jiné, než všechna předchozí. Můžete se podívat :-). 

Mějte se dobře, pokud to jenom trochu půjde!

<<předchozí Drobné chvilky | Další drobné chvilky>>