Tak jo. Vydávat příspěvky přesně v sobotu, jak jsem byla zvyklá, asi už prostě nezvládám. Ale co už, kašlu to. Vždyť je to jedno. Na tom nezáleží.
V posledních dnech jsem taková divná, připadám si jak růžová cukrová vata. Tak zvláštně visím ve vzduchu. Někdo by to mohl nazvat jakože se vyhýbám učení se na zkoušku z matiky, ale já jsem prostě přesvědčená, že zkoušet matiku ústně je ta největší kravina na světě, takže to tak trošku odsouvám. Asi se budu v úterý divit. Ale co už, kašlu to. Vždyť je to jedno. Na tom nezáleží.
Psychicky jsem se zase upnula na filmy. Na takové ty filmy, co mi samozřejmě absolutně sežerou duši a nedovolí mi žít vlastní život, protože jsou prostě dokonalý a krásný a já v nich chci žít. Doslova. Miluju Pýchu a předsudek (tu verzi z roku 2005, samozřejmě) a trochu se za to stydím. Ale jak jednou napsala jedna holka v komentářích pod videem (byla to kompilace nejlepších momentů pana Darcyho, lol, vůbec na taková videa nekoukám!), "He is the reason why I will be single for the rest of my life." Ta holka prostě vystihla můj život v jedné větě, děkuji. Dobře, tolik k mé pubertální romantické trapné duši, která ve mně přebývá, ať se snažím chovat sebe víc dospěle. Stejně k tomu furt inklinuju. Nemůžu si pomoct.
Nedávno jsem viděla film. Klidně řeknu, že je to jeden z nejlepších filmů, jaké jsem kdy viděla. Byl dokonalý po všech stránkách. Pokud budete mít chvíli čas, dejte mu šanci. Mě totálně roztrhal na kusy. Doslova mi vyrval srdce z hrudi a omlátil ho o stěnu. Je sice maďarsky, měla jsem ho na DVD, ale na netu ho najdete online s českými titulky, takže no problem. O těle a duši. Dokonalost. Neskutečná dokonalost. Nenechte se odradit tím divným názvem. Je to ten nejkřehčí film, jaký jsem kdy viděla. A přesně takovéhle filmy jsou moje duševní krmení. Filmy, který mě ničí, jsou dobrý filmy.
A taky jsem se zamilovala do písničky, která je v tom filmu jako úvodní písnička. Jestli mi ten film vyrval srdce a omlátil ho o zeď, tahle písnička mi ho ještě rozšlapala (What he wrote - L/...). Prostě cítím, jak mi ta hudba neskutečně moc dává tu svojí nádherně melancholicky depresivní náladu a to je to, co potřebuju. V těchhle krásných dnech se prostě potřebuju topit ve smutnění a být tak strašně smutná a tak strašně moc si to užívat, no, prostě dokonalost.
Jako další duševní krmení jsem si dala návštěvu Veletržního paláce. Proč? Visí tam můj miláček. Egon. Dala bych život, kdybych mohla jeden z jeho obrazů vlastnit. Visela tam samozřejmě i majestátní Panna od Klimta, ale já jsem daleko víc obdivovala ty dvě ubohé kresby, co tam visely od Egona. Jenom škoda, že tam toho měli tak málo. Byla bych tam jinak seděla o hodinu déle a hltala zase každý detail. Nebo možná dobře, že tam toho neměli víc.
Klimtova Panna. Aneb spící panna odkrývá všechny svoje touhy, protože ve spánku nad sebou nikdy nemáme kontrolu. No ne asi. Prostě dokonalý.
Pro mě nejcennější kresba v celém Veletržním paláci. Síla, vidět ji naživo. Moc to prožívám, že jo... Jednou si vyfotím fotku přesně v téhle pozici. Jen tak.
A kdo by nechtěl koukat na film, který jsme vám tady tak nacpala, obdivovat díla nebo poslouchat tu příšernou hudbu, můžete si pustit zase moje krátké video. Tentokrát jsem málo natáčela videa, mám více fotek, proto je takové kratší. Ale mně se nakonec docela líbí. Myslím, že docela vystihuje moji náladu v posledních několika dnech.
P.S. Takhle vyprdelená na bruslích jezdím vždycky, toho si nevšímejte.
Jo a určitě mi napište, co je v poslední době vaše duševní krmení. Docela mě to zajímá.