Jsem zase nad něčím přemýšlela. Veřejně si teď zakazuji tohle dělat, protože z toho většinou nevzejde nic dobrýho ani užitečnýho. No...
Tohle jsem já a narodím se přesně za 7 měsíců. A podle internetu mám měřitelnou srdeční aktivitu, základny pro všechny orgány, vyvíjí se mi oční víčka, jazyk a klouby a lze rozeznat špička nosu. Musím říct, že špička nosu se mi vyvinula teda značná.
Už si nepamatuji kde přesně jsem to slyšela, buď na nějaké hodině filozofie nebo psychologie. Úplně slyším z úst vyučujícího otázku (a přitom nemůžu přijí na to, kdo ji vyslovil, divný...): "Jsme pořád ta stejná osoba, kterou jsme byli třeba ve třech měsících života?"
A to je prostě ono. Ten zvláštní pocit, který mám, když se dívám na své fotky z dětství (teď teda nemyslím tu nahoře :D). Jako kdyby moje vnitřní já nevěřilo, že jsem to já. Tohle mimino? Hahaha, ani náhodou! Nepamatuju si to, tudíž to nemůžu být já. Ale přitom přede mnou leží přímý důkaz toho, jak jsem vypadala. Takže kde je chyba? Kde je ten zkrat?
Hodně nad tou větou někdy přemýšlím. Naše těla se mění každou minutou. Obnovují se buňky ve stěně žaludku, kožní buňky se loupou téměř nepřetržitě, ledvinami proudí neustále tekutiny, játra nepřestávají pracovat. Naše těla rostou, zvětšují se, zmenšují se, stárnou, vysušují se. Naše schránky už dávnou nejsou takové, jaké byly ve třetím měsíci našeho života. Už dávno máme zuby, pokud je vám kolem 30, nejspíš jste stihli vytvořit už 500 kilometrů vlasů a asi 25 metrů nehtů. Vždyť i celá kostra se nám co 3 měsíce obmění! Každou vteřinu nám zemře 15 milionů krvinek! Přesto tak nějak počítáme s tím, že tehdy, to jsme BYLI my. Ale je to vlastně pravda?
Když si vezmu kolik toho prožívám, kolik věcí se kolem mě denně děje, kolik informací musí zpracovat můj mozek a jak moc mě to vlastně ovlivňuje a mění... Každým dnem se stávám jiným člověkem, než kterým jsem byla včera. Věřím, že kdybych celý den ležela na zemi a zírala do stropu, neřekla jediné slovo a nikdo na mě nepromluvil, druhý den bych se probudila jako jiný člověk. V mozku vznikají neustále nové synapse, máme nové zážitky a zkušenosti. A je jedno jak si je přetváříme a deformujeme, jsou to naše pocity a příběhy. Měním se každou minutou. Nejde to zastavit!
Takže zpět k té původní otázce. Jsem pořád ta stejná osoba, která je na fotce staré 20 let?
Nedokážu odpovědět.
Ale co vím jistě, pořád se mi líbí podobná hudba, co se mi líbilo před 5 lety. Takže něco přeci jen zůstává. A tady je moje nové video, nově v barevném provedení... Začíná již tradičně ptákama (haha), uvidíte mého milovaného Edíčka, letadlo, mého bratránka se sestrou, moje ruce i nohy (to už je taky docela tradiční). V tomto videu je i jeden pro mě velmi smutný záběr. Je to ten moment, kdy jsem točila noční lampu a padající sníh, bylo to u nás před domem, tehdy začal padat úplně první sníh roku 2017. V tu stejnou chvíli, kdy jsem to točila, mi umírala babička, což jsem tehdy ještě nevěděla... Jo a ty papíry na zemi, to je moje splněná zkouška z češtiny :D.