O smutných věcech je snadný psát

Ale jakmile je člověk šťastný, najednou to nejde. Nebo alespoň mně ne. Mám pocit viny. Mám pocit, že lidi nezajímá to, v jakém příjemném rozpoložení se nacházím. Nikdo si nechce číst o tom, jak úžasný mají jiní životy, jak se jim všechno daří a jak jsou spokojeni sami se sebou. Lidi si chtějí číst o tom, jak na hovno se ostatní mají, aby si tak nějak mohli říct: "Jo, ještě na tom nejsem TAK blbě jako on/ona." A neříkejte, že to tak není. Nemám na mysli teď, že by se lidský druh vyžíval v závisti, ale přiznejte to - blog o tom, jak skvělé je žít, dlouho nevydrží. Buď zjistíte, že autor kecá (být na vrcholu a nikdy nespadnout dolů je nemožné), nebo jede na kokeši. Být dlouhodobě spokojený je v pořádku. Ale dáte mi za pravdu, že tyhle stavy většinou netrvají věčně.

Výměna manželek. Pořad, ve kterém je národu ukazováno, jak si jiní neumí ani uklidit barák, ve kterém žijí novorozenci a kojenci. Taky se na to občas koukám. Asi z určitého sebemrskačského důvodu. Nebo jsem prostě stejně prostá a stačí mi k životu to odporný ujištění jiní jsou na tom hůř než já. Ale proč jsem o tom začala. Porovnáváme se. Ať děláme co děláme, porovnáváme se a je to v pořádku. Vždyť nežijeme na téhle zemi sami a jistá sebereflexe a sebeujišťování, že můj život je fpohodě, je asi přirozené. Jen jsem tím chtěla říct, že jestli se momentálně cítíte na houno, tenhle článek vás dorazí. Protože já se na houno necítím. Tak mi to promiňte, jestli jste čekali mojí starou dobrou klasiku mám-moc-školy-nenávidím-samu-sebe-nechci-žít-mám-málo-přátel-bojím-se-jezdit-metrem článek, tak vás zklamu. 

Mám pocit, že jsem někdo jiný.

Když si listuji starými články ze začátků předchozích semestrů, tak trochu s povzdechem sleduji, jak jsem se ze všeho děsně moc sypala. Reprezentativní budiž Asi jsem z písku, jedna z nejčtenějších a zároveň nejvíc depka splašek, co jsem kdy vyplodila. Sleduji, jak jsem byla nešťastná. Když jsem začínala VŠ, byla jsem hromádka černých myšlenek. A já to řeknu naplno. Dost jsem si to užívala. Babrala jsem se v sobě. Sebetrýznila se, užívala si samotu a sama před sebou si připadala TAK moc zajímavá. Ne, nebyla jsem spokojená. Byla jsem srovnaná s tím, že konečně zažívám něco opravdovýho. Co na tom, že to byl smutek.

Ale v poslední době jsem jednoduše a prostě šťastná. Napomáhají tomu samozřejmě jisté okolnosti. Jsem namotivovaná do školy. Mám 18 předmětů, ale ze školy jezdím naplněná (většinou). Mám dokonce i nějaký ten volný čas, který trávím s někým, koho mám děsně ráda. Mám v plánu navštívit 3 cizí země (2 stoprocentně), vidět zase kus světa. Mám chuť začínat nový věci. Mám chuť jíst delikatesu za delikatesou a vychutnávat život. Jako kdybych už do prdele dospěla a nechala tu rozbouřenou pubertu za sebou. Je pro mě hrozně těžký hledat ta správná slova, protože takové to dobré vnitřní rozpoložení, to se strašně špatně popisuje. Rozumějte - já nepluji na obláčku z cukrové vaty, ani neskáču šipky do čtyřlístků. Já se prostě a jednoduše cítím spokojeně a dobře.

Tak uzavírejte sázky, schválně, jak dlouho mi to vydrží.