Mám děsně moc ráda jednu moji vyučující na výtvarku. Ne proto, že je mladá a hezká, ale protože je inteligentní a nebojí se jít myšlenkami pod povrch. Nebojí se jít tam, kde myšlení bolí. Jako jedna z mála lidí dnešní doby nerezignovala na lidské myšlení a umí si klást otázky, kterých se jiní bojí, protože na ně neumí najít odpověď. A když mi doporučila knihu se slovy: "Asi vám ji dám jako povinnou literaturu, protože je to fakt dobrá kniha," prostě a jednoduše jsem si ji koupila.
A moje malé feministické já, které tam někde uvnitř mám (občas začne trošku ječet na poplach a jindy spinká, někdy se vzteká a dupe si nožičkou, jindy se jen tak líne ovíjí kolem mého klínu a šeptá mi sprostý věcičky, hahaha), velice, velice hořce zaplakalo.
Mluvím o útlé knížce plné obrazů – Způsoby vidění od Johna Begera. Některé eseje jsou čistě obrazové, jiné plné myšlenek, ze kterých mi šla hlava kolem. Na internetu vám slibují, že se začnete dívat jinak (a to nejen na umění). Nevím, jestli se mi to stalo, ale zajímavých myšlenek, nad kterými budu dumat celý život, mi to dala opravdu mnoho.
Esej číslo 3 mi ale dala nejvíc. Asii proto, že je o aktech, nahotě a sexualitě. Jak intelektuálské.
Tak pár myšlenek vytržený z kontextu:
- Ženy se vždy prezentovaly jinak, než muži (vztáhnout se to dá i na olejomalbu), vystupování muže dává příslib moci, je-li to příslib významný, jeho přítomnost bije do očí.
- Vystupování ženy naopak vyjadřuje její vlastní postoj vůči sobě samé, přítomnost ženy se projevuje gesty, hlasem, názory,...
- Narodit se ženou znamená narodit se do předem přiděleného prostoru – do državy mužů. Teď moje femijá pláče...
- Žena je rozpolcená vedví – musí se neustále pozorovat, téměř neustále je pronásledována svým vnitřním obrazem. I když prolévá slzy nebo jen tak prochází pokojem, nemůže se ubránit obrazu sebe samé jak pláče nebo kráčí – tady by mě zajímalo, jak moc se s tímto ztotožňujete, já třeba dost. Ženská identita má tedy dva prvky – dohlížejícího a dohlíženou, tedy vše, co dělá, vším, čím je, se musí pozorovat. Dohlížející je rodu mužského záměrně. Jako kdyby v sobě měla muže, který ji pozoruje.
- Její vlastní pojetí sebe sama je vytlačováno pojetím jejího já viděného druhým – pro mě silná slova, protože jsme jistě přesvědčeny, že to, jak nás vidí druzí, nás definuje, přitom my definujeme sebe tak, jak se sami vidíme a soudíme, pro mě dost odzbrojující myšlenka.
- Způsob, jak se žena prezentuje, předem určuje způsob, jak s ní bude jednáno, každý ženin projev říká, co je v její přítomnosti "dovoleno" (jestliže žena mrští sklenicí o zem, říká tím, jak nakládá se svým vztekem a tedy i říká, jak chce, aby s ní bylo zacházeno) – je až neuvěřitelné, kolik toho lidi vlastně říkají, aniž by to věděli a ostatní na to reagují, aniž by to věděli! Zjednodušeně – muž jedná, žena se ukazuje – feministky, taste pěsti, tohle zabolí – muž hledí na ženu, zatímco žena na sebe hledí jako na spatřené.
Hodně zajímavě tam pak autor píše o podobenství v bibli a v olejomalbách, až mi zůstává rozum stát. Nejzajímavější na tom všem mi přijde ta myšlenka, že jakýkoliv akt nebo obraz nebo erotická fotka jsou foceny proto, aby se divák DÍVAL. Žena je vlastně nahá prostřednictvím divákova pohledu. Na mnoha aktech se žena dívá do zrcadla. Nikdy jsem si tuto skutečnost neuvědomila. Vždycky jsem si myslela, že když nahá žena na obraze drží zrcadlo, vlastně se pozoruje, je to tedy projev marnivosti. Ale co když tam to zrcadlo je proto, aby podpořilo ženu v jejím vlastním pochopení?
Nahota na obrazech skoro nikdy nevyjadřuje pocity ženy, která leží rozcapená na sametovém sofa. Všimli jste si, že jejich tváře jsou vlastně nemastné-neslané? Vyjadřují podřízenost svému majitelu. Tomu, kdo si obraz nechal namalovat. Třeba králova milenka Nell Gwynnová.
Peter Lely – portrét Nell Gwynnové
- Být nahý znamená být sám sebou, být námětem aktu ale znamená být nahý pro jiné, já sám sebe už nepoznávám, člověk je předmětem. Ocitnout se nahý znamená odhodit masku. Akt je odsouzen k tomu nebýt nikdy nahý. Nádherná kruhová myšlenka...
Ještě jedna poznámka, kterou si nemůžu nechat pro sebe – klasický evropský akt maluje tělo ženy tak, aby bylo pro diváka. Celé výjevy jsou divákovy určeny. Jenomže mi před obrazy stojíme oblečení, jsme v bezpečí a budeme tak vždycky cizincem. Představte si, že byste do galerie chodili nazí. Podle mě bychom neokamžitě stávaly součástí aktů. To by byla pecka!
Celé nahé tělo je namalováno tak, aby se předvádělo muži, který na obraz kouká. Oslovuje jeho sexualitu, ale sexuální prožívání ženy zde nemá místo (proto třeba na aktech nikdy nenajdete chlupatou "neoholenou" divoženku, protože ochlupení je symbol vášně a ženské sexuality – tohohle jsem si nikdy nevšimla a hrozně mě to zaráží!). Sexuální touhy ženy jsou prostě utlumené, aby divák mohl pociťovat vlastnictví k jejímu tělu. Ženy mají sexuální touhu uspokojovat, nikoliv projevovat.
Všimli jste si třeba, že na aktech se milenka nikdy nedívá na milence, ale ven z obrazu na diváka?
Hans von Aachen – Bakchus, Ceres a Kupid
No pak následuje ještě víc zajímavých myšlenek a ke všem mám hroznou touhu se vyjádřit, anebo vám je jinak vnutit a vecpat, aniž byste o to stáli. Zkrátka mě zaujalo, jak moc jsou ženy zobrazovány jinak, než muži. Ženský obraz má zkrátka lichotit a má být adresován mužům. Tento obraz je dnes akorát rozšiřován médii, ale od olejomaleb se vlastně skoro vůbec neliší. Takže nad tím jsem se tuto sobotu chtěla zamyslet a vlastně ani nevím, proč vám to všechno píšu. Možná jsem si tu jen chtěla nechat zakonzervovat nějaké myšlenky, co mě uchvátily... od toho tu ten blog mám. A otázka na vás, pokud jste se tím marastem prokousali – souhlasíte s něčím? Nebo nesouhlasíte?
Zájemcům esej klíďo naskenuji a pošlu, velkým zájemcům knihu klidně půjčím (když slíbíte, že mi ji nepoblinkáte).
Příště snad článek z osobnějšího soudku.