Jednou jsem si dělala osobnostní test a tehdy mi vyšlo něco, co nade mnou stále ještě visí. Máte tendence inklinovat k revolučním hnutím a novým politickým směrům. Při vzniku komunismu byste byla nejvěrnější a nejodhodlanější komunistkou. Zkrátka byla bych to já, kdo by si uvázal rudej šátek a šel v komoušským průvodu jako vlajkonoš.
Nejhorší na tom je, že já s tím souhlasím, ale jakési moje "autoregulační" centrum mi říká, že bych měla zůstat lehce při zdi. Lehce konzervativní. Zklidnit hormon a ne vždy se vrhat po "novém" jenom proto, že je to "nové" a pořádně si to rozmyslet. A zase jsem narazila.
Při jednom semináři na výšce jsme měli minulý týden neuvěřitelně zajímavou debatu. Každý jsme dostali seznam asi 20 poměrně extrémních tvrzení a měli jsme se bodově přibližovat (1 zcela nesouhlasím a 5 souhlasím zcela) a snažit se tak si stanovit svou politickou orientaci, svůj hodnotový žebříček, zkrátka si ujasnit názory na určitá "debatně výživná" témata. A v momentě, kdy jsme si odpovědi měli srovnávat ve skupině, mi zase bouchly kamna. Protože Julie byla ZASE jinak, než ostatní. A neuvěřitelně mě zaráží, jak bojovná jsem v tu chvíli byla. Jak urputně jsem chtěla všechny přesvědčit, nebo je alespoň uargumentovat, jako "úča" jim vysvětlit – JAK TO VIDÍM JÁ!
A tak se ptám...
Jsem extrémní, když jsem jako JEDINÁ ze skupiny byla silně proti trestu smrti? Prostě smrt je pro mě něco neuvěřitelně definitivního. Podle mě nepotrestáme vraha tím, že ho usmrtíme. Tím ho osvobodíme. A to je něco, co si nezaslouží. Podle mě vrah, který jednal smrtí a má být "napraven", nebude napraven, pakliže ho potrestáme úplně stejným bičem. Zlo trestáme zlem, vždyť to je nízký. Argumenty o tom, jak jsou naše věznice na nic, jak vrah může utéct a tropit vraždy znovu, o tom, jak náš nápravný systém mu po 20 letech dá svobodu a jak si takový člověk nezaslouží žít – to pro mě není dostačující. Nevěřím v dokonalou nápravu vraha, věřím v to, že když ho zabijeme, nijak ho nepotrestáme. A o tom, že NIKDY si nemůžeme skutečně stoprocentně být jistí, že to byl skutečně on, o tom ani nemluvě. Představte si, že byste vykonali trest smrti na nevinném, což by se samozřejmě po čase jistě stalo.
Jsem extrémní, když jsem si jako JEDINÁ ze skupiny myslela, že všichni lidé se nerodí se stejným potenciálem? Prostě nerodí. Každý startujeme z jiného startovního bloku. Každý se narodíme a začínáme z jiné startovní čáry. Rodíme se stejní, ale každý s jinými vlohami, jinými inklinacemi k něčemu jinému. A jsou lidé, do kterých můžete něco cpát horem dolem, zkrátka jsou jinde, než chcete. Nejsme stejní. Už od narození NEJSME stejní. Argumenty mých spolužaček, že přeci vždycky se můžeme vymanit z prostředí, z rodiny, která nás determinovala – ano, to je možný. Ale vždycky za sebou potáhneme nějaké břemeno a nikdy, nikdy nebudeme jako ti, co se tam dostali snadno. Zkrátka jsme se narodili s jiným potenciálem.
Jsem extrémní, když jsem si jako JEDINÁ myslela, že manžel nemá právo na rozhodnutí ženy o její sterilizaci? Argumenty mých spolužaček – když je žena vdaná, svá rozhodnutí míchá společně s rozhodnutím muže, tedy pokud chce postoupit manželka sterilizaci, muž má právo být toho součástí a rozhodovat společně s ní. Ne. Je to její tělo. A přes to pro mě nejede vlak. Moje věřící spolužačka se téměř zvedla ze židle, že: "U oltáře si slíbili, že budou SPOLEČNĚ..." Hovno. To tělo je jenom té ženy. Muži nepatří jediný centimetr jejího krku, jediný vlas, jediný kousek její vagíny. Nevnímám manželství jako vlastnění jeden druhého, vnímám ho jako sdílení lásky. A tedy pokud se žena rozhodne, že podstoupí sterilizaci, rozhodla se o osudu toho nejcennějšího, co má, toho jediného, co patří jen a JEN jí. O svém těle. Že je sterilizace něco hrozně definitivního, o tom se tu nebavíme. Bavíme se o tom, kdo jaké má právo o rozhodování lidského těla. Vždy jenom jeho majitel.
Madeleine Berkhemer - Celesta (2000)
A nejspíš jsem extrémní, protože jsem jako JEDINÁ nesouhlasila s tvrzením, že mladým dívkám (14 let) by měly být na vyžádání sdělovány informace o antikoncepci. Všechny moje spolužačky souhlasily, jenom já jsem nesouhlasila. Proč? Protože: "NA VYŽÁDÁNÍ?" Proč na vyžádání? Proč ne automaticky? Proč ne okamžitě, jakmile antikoncepci předepisujeme? Proč se těm malým holkám (ano, malým holkám) neřekne, že to, co jdou zobat, je poměrně velký svinstvo? Že jsou nezletilý a to, co do sebe jdou sypat, sice úžasně zlepší pleť, ale může způsobit neskutečně moc jiných vedlejších účinků? Proč se to povinně alespoň nezmíní, když už se předepisuje HA nezletilým jako na běžícím páse? A proč o tom vlastně neinformujeme mnohem, mnohem dříve? Proč mohou děti vidět reklamy na tampóny, ale o HA mlčíme jako zařezaní?
Ani nevím, proč mě tohle tolik zvedlo ze židle. Já osobně jsem tolerantní. Nebo se za tolerantní osobu považuju. Nikomu nevymlouvám jeho politickou orientaci. Nikomu nerozmlouvám jeho náboženství. Volte si, co chcete. Věřte si tomu, co je nejblíže vaší víře. A dokonce si klidně můžete myslet o tom, co jsem napsala výše, že to jsou kydy a kecy a že jste zásadně proti. Svým spolužačkám jsem se nesnažila měnit názor, jenom jsem se snažila svoje argumenty v diskusi potvrdit. Alespoň sama pro sebe.
A pokud by někoho zajímaly i ostatní otázky v dotazníku a chtěli byste si je sami vyplnit, klidně mi napište, ráda pošlu, ráda se o čemkoliv s vámi pobavím. A můžeme nad dotazníkem okomentovat naše politické orientace, jsem všemu otevřená. Jenom se občas trošku biju jako lev, tak abyste s tím počítali :-).