Hroznetajne | Melanchologicky

Tak jsem oželela další týden s mým fešákem a rozhodla se sobotu nevěnovat ani sociologii, ani moderním dějinám a ani morfologickému rozboru pro prvostupňové žáky a ani tomu mému fešákovi. Rozhodla jsem se setkat téměř po 4 letech s bývalými spolužáky ze střední a jít se podívat na naši bývalou školu.

A že mě to přivedlo k podivné sebereflexi! Ještě teď to v sobě asi zpracovávám, nevím, jak to uchopit. A hrozně obtížně se mi hledají slova, protože v té velké záplavě emocí a radosti se taky topí hořkost, že už to nikdy nebude jako dřív. Nechci zapadnout do marastu klišé a otřepaných frází o tom, jak na střední je člověk nejšťastnější, jak si utváří ty nejpevnější vztahy a jak na to budeme jednou vzpomínat. Jo, všechno je to pravda, ale proč to psát znovu.

Stála jsem tak na té chodbě (vedle stále té stejné hnusné nástěnky), prohlížela si moje spolužáky a byla jsem na ně vnitřně neuvěřitelně pyšná. Byla jsem jako máma, co jde na promoci svýho syna a má chuť řvát na celej svět: "Koukejte, dementi, můj syn má červenej diplom! MŮJ SYN!" Nemám dítě, ale představuju si, že takhle se nějak cítí hrdá matka. Každý se tak nějak po svém zhostil role dospělého člověka. Každý vyrostl. Bože, jak byli všichni vysoký! A já zůstala pořád stejný prcek. Proč. Moje spolužačka měla kabelku jako opravdová žena. Měla svetr ladící ke rtěnce jako opravdová žena. Můj spolužák měl vousy. Vážně. Neměl tři chlupy, měl vážně vousy jako starej fotr. Bývalý tělocvikář mu řekl, že zmužněl a bylo to na něm fakt vidět. Kluci měli kožený pásky a holky byly pěkně upravený. Učitelé zestárli, měli trošku víc vrásek, ale byli tak neuvěřitelně neformální a uvolnění a všichni nám dávali strašně krásně najevo, jak rádi nás vidí. Každého zajímalo, co děláme a kam jsme se vrtli. Byla jsem neuvěřitelně hrdá, že ty největší lemplové se kousli a začali studovat. Mnoho z nich vylétlo z hnízda a bydlí sami. Mnoho z nich pracuje a má stálý příjem. Mnoho z nich stále studuje. Někteří jsou bakaláři (PANEBOŽETOJEDIVNÝ), jiní se chystají finišovat jiný titul. Každý má nějaký plán, každý někam směřuje. Nedojímala mě budova naší školy, jako tomu bylo posledně. Dojímalo mě, jak jsme vyrostli.

A přišlo mi to strašně krásný.

A všichni jsme se smáli pořád těm stejně pitomým pubertálním vtipům s příměsí šikany. Pomlouvali jsme ostatní a měli prču z toho, kdo už má dítě. A byli jsme pořád stejný hajzlové a sígři jako tehdy, když jsme byli středoškoláci. Je jedno, kolik kožených pásků si nasadíte a kolik nehtů si nalakujete. Je jedno, jak drahou kabelku si koupíte nebo jakým autem přijedete. Pořád ve vás bude středoškolák. Vyděšenej středoškolák, co se třese v rohu a bojí se zkoušení u tabule z bižule. Uhratej huberťák, co poprvé strčil holce jazyk do krku, co nesnáší špaldový knedlíky v jídelně a co kouří natajňáka za sloupkem u školy. Je jedno, že máte auto, chodíte s holkou, kterou si nejspíš za pár let vezmete a nejspíš jí za pár let nasadíte vetřelce do dělohy, pořád ve vás bude ten mladej vejlupek, co v noci propařil hodiny na počítači a pak spal s čelem na lavici, co si obstarával lahváče a nosil je na tajňáka do školy, co měl největší prču z toho, když vyučující udělal chybu a co se staral hlavně o to, jak co nejefektivněji opsat test z povinné četby, kterou nečetl.

Takže za pár let chci zase s pýchou sledovat, jak se všichni pachtíme s dospěláckými problémy a jak v nás stále třímají mladý středoškolácký dušičky.